Po pomalu dvou měsících kašlání a klempírování se Lvíčkovi v úterý přihoršilo a dostal konečně antibiotika. Na otázku, jestli chce neschopenku, váhal jen chvilku. Kdyby to bývalo bylo v dubnu, věřím, že by řekl ne a pytlíkoval to s homeofficem a/nebo pár dny dovolené jako kdykoli předtím. Ale teď mu blesklo hlavou akorát, že by si konečně mohl pořádně odpočinout, a řekl jo. Takže první neschopenka v životě, asi čtvery prášky, spousta vody, spánku, jídla a hádajících se dětí, které byly včera a dnes doma, protože školka je kvůli školce v přírodě zavřená. Dnes si Brígu odvezla tchyně a já začínám vážně revidovat svoje prázdninové plány, protože především Vikouš ještě nejspíš nepřekousnul to stěhování. Navenek jo, jen přiznává, že se mu stýská „po Tadoviký“, ale každodenní život s ním je boj. Vrátil se na emocionální úroveň dvouleťáka. Zasekává se. Tvrdí zjevné nesmysly a vzteká se, když mu je neodkývem. Neposlouchá a snaží se vynutit si to a ono, hodina žádná míra – to mi nedávno řval kvůli tomu, že chtěl druhý nanuk (a já mu mile a s pochopením vysvětlila, proč ho nedostane, kdy ho může dostat a co může dostat místo toho), jindy zas hodinu a půl vydržel opakovat, že chce televizi. Nepovolím, ale mám nervy v kýblu. A když už náhodou neřve, tak říká věci, jako že chce abych umnela (rozuměj umřela) nebo že chce, abysme neměli žádný byt, žádnou pračku, žádnou kuchyň, žádný bazén na terase, nechce se už nikdy koupat… Při poslední cestě ze školky se seknul a odmítal hnout jen proto, že chtěl ostříhat od tatínka a já mu jen řekla, že určitě, jen že si nejsem jistá, že to bude moct být dneska, protože mu není dobře. Cesta domů se protáhla z deseti minut asi na tři čtvrtě hodiny a ještě byla klika, že B byla zrovna extrémně hodná a kooperativní, protože občas se takhle seknou oba a to je konec. K těm plánům – chtěla jsem, aby v létě chodily do školky jen tři dny v týdnu, protože je to moje poslední léto doma. Že budeme jezdit na výlety, chodit na hřiště… A po posledních třech dnech, kdy třeba včera jsem je musela venčit na střídačku každého dvakrát, protože nebyli schopní se domluvit (opět především V), tak mám chuť je tam vrazit nonstop, případně si doma nechat jenom B. Je mi jasné, že toho Viki má plný brejle. Ale já popravdě už taky.