To můžu do konce života hrdě tvrdit a bude to pravda. Detail je, že jsem tamtudy šla s babičkou z družiny. Maminka byla jako dálková studentka ve škole a babička pro mě přišla pro jistotu o něco dřív: „Jdeme rychle domů, Jani, tady se to bude mydlit!“

Bylo mi sedm a půl a babička měla pravdu. Události následujících týdnů a měsíců jsem sledovala optikou čerstvé druhačky: placky Občanského fóra. Václav Havel v televizi. Učitelky ve škole, které nás celý loňský rok učily, ať jim říkáme soudružko, a teď nás to zase odnaučovaly. Samozřejmě jsem nemohla pochopit, co to všechno znamená, ale za těch sedm a půl roku jsem už stihla nasát šedivou a mírně tísnivou atmosféru socialismu a vnímala jsem, jak se rozpouští.

Přijde mi neuvěřitelný, že už je to třicet let. A taky mi přijde neskutečný, že už se zase konají demonstrace a atmosféra je čím dál stísněnější. Chce se mi říct, že si svobody nevážíme. Už minimálně od puberty si uvědomuju, že bych to za socialismu měla těžké. Hrozně mě deptá, když musím dělat rozdíly mezi tím, co si myslím, a tím, co říkám navenek.

Nic není černobílé, uvědomuju si to čím dál víc. V socialismu byla spousta spokojených lidí. Spoustě lidí vyhovoval. Spoustě lidí taky vyhovuje, když za ně občan Babiš všechno zařídí a lidový prezident pozuráží pražskou kavárnu. Mně se to nelíbí, ale to je (kromě demonstrací a hlasu ve volbách) taky to jediné, co s tím můžu dělat. Doufám jenom, že viděno zpětně půjde o krátké období, něco podobného, jako byla v devadesátých letech „blbá nálada“, a ne start nového velkého dějinného zvratu typu velká hospodářská krize nebo nástup vlády jedné strany. Doufat snad ještě můžu 🙂