Měsíc!!! Měsíc mám rozepsaný příspěvek o Vánocích, o Třech králích, potěšení z nového letopočtu, předsevzetích a usazení v běžném novoročním provozu… a mezitím je zase všechno jinak, všechno vzhůru nohama, zpátky na stromy. (A než jsem se k tomuhle příspěvku dostala, už je to zase týden, čert to vem.)
Vzpomínám si, jak jsme v neděli 5. ledna stáli na Malostranském náměstí, vyhýbali se velbloudím loužičkám a děti zapáleně házely dvoukoruny a pětikoruny ze svých kasiček do sbírkových bandasek a přijímaly poděkování s polským přízvukem, papírové kalendáříčky a balený cukr. Vzpomínám si na svoje nadšení ze vstupu do prvního pracovního týdne roku a jak jsem to plánovala přetavit do blogu. Nějak na to prostě nedošlo, stejně jako jsem se nedostala v prosinci k článku o našem listopadovém výletu do Londýna, pod rukama mi prošuměla i příležitost okomentovat čínský Nový rok nebo Imbolc 1. února, při kterém vždycky nostalgicky slzím u vzpomínek na Irsko (kde se právě ten den připomíná svatá Brigita) a nikdy nestihnu vymyslet nic na oslavu, protože za prvé se v únoru nic moc dělat nedá, za druhé mám v druhé půlce ledna vždycky plnou hlavu hor. K čemu já ten blog vlastně mám?
Takže – žijeme. V půlce ledna jsme odjeli na tradiční školkové hory a tam jsme nabourali do té doby skvělý trend letošní zimy, totiž že nikdo nebyl nemocný. Bibi do hor nechyběla ve škole ani den, ale na nich si dala tři dny a po nich ještě týden, během kterého jsem byla z dohánění školních povinností úplně zoufalá, především proto, že Viki byl doma taky. Vypocené řádky v písance se nám vrátily od paní učitelky (jinak velmi, velmi uznalé a skvělé) s poznámkou „umíš to lépe“. No bodejť, že umí, ale doma se vždycky příliš vyčerpala půlhodinovým ječením, že písanku neeesnááášííí a že to dělat neeebuuudeee. Já zas neeebuuuduuu doufám dlouho dělat homeschooling – měla jsem vždycky chuť ji přetáhnout po hlavě smetákem.
Založila jsem si datovou schránku, vlastně dvě (fyzickou a fyzickou podnikající) a podala daně. Díky čemuž se mi zhmotnila veselá statistika, že po odečtení odvodů mi za minulý rok zbývalo asi 5 tisíc čistého na měsíc. Asi dobrý, že nejsem živitel rodiny.
Když už jsme u neschopnosti – začali jsme s L. koukat na seriál Silicon Valley. Spousta věcí je přesná až k pláči a postavy jsou geniální – boží je Carla, Erlich a především Gilfoyle, ze všech nejvíc ale miluju Big Heada. Proplouvá životem bez jakýchkoli ambicí, prakticky nic neumí a nemá sebemenší snahu se to naučit. V porovnání s ním jsem vrchol cílevědomosti, kompetence a produktivity 🙂
Mimochodem, jak se ke konci ledna oteplilo, byly děti dokonce jednou na kole. Na horách se oba dva zase hodně posunuli s lyžováním, ačkoli B na rozdíl od loňska nevyhrála závod a byla z toho dost zklamaná. Považovali jsme za hlavní důvod změnu kategorie, ale později jsme pochopili, že to, jak nám na startu přišla mimo a její jízda vypadala strašně pomalá, tak to nebylo zdání, ale první předzvěst devětatřicítek, co přišly den poté. A Viki chodí na plavání, když tedy zrovna nemá rýmičku, kašel, blitíčko… Tohle pondělí šel. A nejspíš si právě ze školky to blitíčko, co přišlo úplně nečekaně včera po večeři, taky přivezl.
A teď zas jdu psát něco pracovního.
Daně mě taky čekají, moje poprvé! Půjdu v pátek na finančák vynervovanější než prvorodička. A co dodat, taky nejsem zrovna tahoun našeho rozpočtu. Je to boží a baví mě to, ale pořád líp platí Korporát, i na ten půlouvazek. Díky za tip na seroš, takové vzory jsou potřeba. Na oplátku nabízím Joy z Jmenuju se Earl, s ní si zase nebudeš nikdy připadat jako špatná matka ani manželka:)
Tak co, nekousali? 🙂 Já jsem furt úkorná, že nemám svůj Korporát – jsem taková krásně stádní, loajální korporátní duše 😀 ale hádám, že všechno má svůj čas. Jmenuju se Earl jsem kdysi viděla pár dílů, zkusím znova, když už jsem k ní věkově i stavem blíž 😀
Já jsem musela těch pár úvodních taky lehce přetrpět, než jsem se naladila.
Daně byly úplně v klidu! Pořád jsem čekala, kdy se provalí, že je něco špatně a nastane inferno, ale úřednice byla nadstandardně milá a nikdo nevolá. Tak snad:)