…musí se všichni pohádat, rozbrečet nebo zhroutit.
Jako my.
Štědrý den vlastně začal docela prima. Sedli jsme si všichni k Netflixu, který jsme si večer předtím slavnostně na svátky zaplatili, a zblajzli s vánočkou první epizodu druhé řady Is it cake?
Pak jsme šli místo oběda na vánoční procházku a nějak se to začalo sypat. B s rozhozeným metabolismem samých cukrů a žádných bílkovin kvílela, že ji bolí záda a měla zůstat doma, a na všechny byla pubertálně protivná. Ve V se pod vlivem stejných okolností probudil rozzuřený vnitřní Aspík a natahoval, protože ode mě nutně potřeboval několikrát vysvětlit, proč jsem na něj zvýšila hlas, ale zároveň to nechtěl slyšet. L byl na všechny naštvaný, že kňourají a hádají se. A já s nadhledem pomáhala B do kopečků a s úsměvem vysvětlovala V, že na něj zvedám hlas proto, protože na mě prostě moc tlačí a já jsem z toho nervózní.
Takhle jsme v relativní rodinné svornosti došli na Hrad, kterýžto nápad mělo dalších pět milionů lidí, a odtamtud po Zámeckých schodech na Malostranské náměstí. „Půjdeme na Staromák a Nerudovkou zpátky,“ rozhodl L, a došli jsme do půlky Mánesova mostu, než mě to zdrtilo jako Thorovo kladivo.
Jasně.
Filda.
Moje alma mater, kde se ve čtvrtek střílelo s fatálními následky. Vždycky jsem si myslela, že jestli se u nás objeví podobný střelec, bude to nějaký nazdárek, který zvládne sejmout jednu dvě oběti, než ho odpráskne zásahovka. (Ne, že by i to nebylo moc, ale statisticky…)
V pátek jsem si zběžně pročítala tweety na Xku a vlákna na Threads, kde se lidi ptali, jak to, že ostatní dokážou jít dál, plánovat Vánoce a postovat vtípky. Mě to tedy zkrušilo, ale problémy s usínáním jsem neměla. Pochybovala jsem, jestli jsem tedy já moc velký cynik nebo ti ostatní moc velké sněhové vločky.
Pak jsem včera uviděla tu budovu a myslela jsem, že omdlím. Projektovala jsem si střelce na střeše. Studenty v učebnách. Krev. Mrtvé. Rozbrečela jsem se. Jak jsem došla na Staromák, nevím.
Přes všechna předsevzetí, že si nenechám zkazit náladu, kletba Štědrého dne doběhla i mě. Ale zase aspoň zbytek dne byl proti tomu naprostá pohoda.
A jak jste si zvládli zdestruovat Štědrý den vy?
Vlastně nijak. Až mi to překvapilo…
U nás totiž štědrej večer vlastně vůbec neměl proběhnout jelikož děti odmítaly uklidit v pokoji a dlouho se tvářily že jejich línou kůži nějaký Vánoce nemužou rozházet.
No ale vyměkly… 😀
Ovšem sehnat 23.12. stromek je úkol pro Herkula. Nebo Chucka Norrise…
Sváteční večeře teda nakonec nějak proběhla, dárky se nějak taky rozdaly, ale proběhlo to v takovym civilnějšim duchu, než obvykle…
U nás byl pak večer taky klidnej, domácí dramata pokračovaly až 25. a především včera…
Pro mě to byly celkem dobrý vánoce.
Ráno jsem byl ještě koupit skutečnej chleba, pak se jukl v supermarketu na nějaký chybějící drobnosti, ale už to tam měli dost vybrakovaný. Pak jsem trochu ještě uklidil, vařil, dělal chlebíčky a jednohubky a balil dárky. Jo a salát. Salát jsem dělal tak, že jsem koupil bramborovej v lahůdkářství a zdálo se mě, že je to spíš majonéza s pár kouskama zeleniny a brambor. Tak jsem uvařil 4 brambory, vyklopil salát do mísy a k tomu přidal nakrájený brambory, hrášek a bylo to akorát.
Nakonec jsme jedli přesně obráceně. Napřed jednohubky, pak chlebíčky, nakonec salát s řízkem a klobásou. Normálně kupuju řízky mě a vinné klobásy pro ni. Ale jen jsem to nakoupil, tak, že měla klobásu doma a už ji znovu nechce. No dobře, tak budu mít já klobásu a ona řízky (z lahůdek, ne, že bych se s tím budu patlat sám). Vždyť je to jedno. No, jenže když jsem to dal na talíře, tak se jí najednou začala zase líbit víc ta klobása tak sice rozvrtala řízky taky, ale snědla mi ji asi polovinu a já se dorazil dvěma pidiřízečkama.
Pak jsme si dávali dárky. Tam jsem měl před tím nápad tam místo jména psát personalizový opisy podle míst, kde byla. Něco jako Saigon Girl, Cancun chica atd. takže z toho bylo víc radosti než z dárků.
Koukalo se tak trochu na Tři oříšky pro Popelku. Snažil jsem se poznat v tom sněhu prach z rybích kostí, kterej to měl bejt ve skutečnosti, ale furt mi to přišlo jako sníh. Ale když jsem viděl, kolik ho tam je, a myslel na to, že říkali, jak to strašně smrdělo, tak jsem si uvědomil, jak to museli bejt všichni dobří a stateční herci, když se v tom někdy i váleli.
Ta filda mě nijak moc nebere. Ne, že bych si neuvědomoval, jak to pro dotyčné musí bejt hrozný a že z toho budou mít traumata, ale i opravdu hnusný věci se dějou pořád a nikoho to moc nebere. Přitom jsem jel chvíli po tom okolo, takže s trochou smůly jsem mohl mít vystřelenej mozek taky.
No a na jednu stranu mi přijde, že o tom sice hodně mluvili, ale nic podstatného neřekli. 25 zraněnejch a žádnej jejich příběh. Matka střelce, ani slovo o ní. Prapodivný spojení na Klánovice. Nic o manželce a matce Klánovickejch obětí.
To je fakt, podle mě by se o těch obětech mělo mluvit mnohem víc. Ačkoli chápu, že někdy si to nepřeje rodina. No a jak říkám. Vlastně furt nic, a když jsem tu budovu viděla, tak to na mě padlo.
Quanti: Nas bylo o Vanocich z tradicni sestavy o dva min kvuli vazne nemoci jednoho z nich. Takze ten slaby odvarek vanocni atmosky, ktery me obcas zahali jako trikrat vyluhovany caj, letos byly fakt jen homeopaticky Vanoce.
A pridavam se k fascinovanym predstavam u sledovani Popelky, jak se brodili masokostni rybi mouckou. Nejaky zpravy by se pred Vanoci radsi ani nemely psat.
(Tim nemyslim tu fildu, ale právě tu rybí moučku). Snaha psát o obětech je myslím z pozice médií enormní, ale málokdo má chuť vydat svý soukromí a smutek tisku. Kdyby se to stalo v mé rodině, přála bych si někam na dlouho odjet, nebo se zavřít, aby mi dali všichni klid.
Kromě těch největších obětí, kteří jsou mrtví nebo byli vážně zranění jsou ještě s relativně malými zraněními nebo úplně bez zranění, kteří stejně mají trauma.
Ti už jsou sdílnější. Pak samoztřejmě jsou informace od policistů a záchranářů.
Lidi se z toho chtějí vykecat, ale nechtějí slyšet povrchní banality od někoho, kdo nemá ani ponětí, jakej to tak mohl bejt zážitek, protože to pak aby dělali terapeuta oni tomu, co si to neprožil.
No, to je pak kategorie TOP 10 soustrastí, který nechceš slyšet. Na vlastní uši jsem třeba zažila k předčasnému úmrtí jedné naší příbuzné po těžký nemoci: „vím, jaký to je, před měsícem nám umřel pes.“ Nic proti psům. Ale asi je to přece jen jiný, když ti umře dcera.
Přesně to jsem měl na mysli. Jednou jsem poslouchal ženskou, co taky přišla o dítě a měla empatickou kamarádku, ta ji v poslouchala a jednou řekla „tam já už bohužel nedohlédnu“ ve smyslu, že si to vlastně nedovede ani představit. Tý truchlící to pomohlo, protože to bylo svým způsobem uznání jejího utrpení, tak obrovského, že si to ostatní neumí ani představit. Když jsem pak měl jednou odpovídat klientovi, kterýmu rok před tím umřel při nehodě 32 letej syn, tak jsem radši čtvrt hodiny vymejšlel, co mu odepsat, aby to nebyla nějaká povrchní blbost.