Na svém vlastním blogu není člověk nikdy objektivní. Pokud se o to mám jednou pokusit, musím připustit, že to se mnou Lvíček někdy nemá lehké. Ilustrovat můžu několika dialogy z víkendu, po nichž musel vyrůst nejmíň o pět centimetrů:

„Já původně na toho lososa ani neměla chuť, ale když jsem v letáku viděla, že je v akci…“
„Tak jsi na něj chuť dostala, jo?“
(Pozn. red.: tak jsem začala vymýšlet jiný způsob úpravy než na pánvi, protože jsem nechtěla smažené, ale vyznělo to trochu divně ;))

„Brigitko, máma ti tady udělala na těch tkaničkách uzel…“
„Co povídáš, já tyhle boty už sto let neměla v ruce!“
„Dyťs jí je včera zouvala!“
„Ajo…“

„Mám vzít ten větší nebo menší batoh?“
„No aby se mi do kočárku ještě vešla taška.“
„No a to znamená větší nebo menší?“
„…Brigitko, co myslíš, když se něco má někam vejít s dalšíma věcma, je lepší, když to zabírá míň místa, nebo víc?“
(Jsem nevěděla, jestli si ji bude dávat mimo nebo do toho batohu, no!)

(Update: „Ta pizza je nějaká pikantní!“
„Jo? Nemá bejt moc z čeho!“
„Ne? To není pikantní kečup?
„To jo, no…“)

Když zmatkuju nebo z nesoustředění dělám nelogičnosti, říká L. „Nejaňuluj!“ A já mu děkuju, že mě má rád, i když jaňuluju… 😉