V pondělí jsme s Brigitkou ozkoušely další z Marceliných tipů, farmářské trhy na Hůrce. Bíba se akorát pořád strašně bojí v metru (měla jsem s ní začít jezdit dřív, ale to jsem se zase strašně bála já :D) a musím ji mít celou cestu na klíně, kde se mě drží jak klíště. Ale našly jsme to bez problémů, B. se proběhla po Slunečním náměstí, já si koupila výborné jahody a rajčátka (Briguš se po nich vrhala už v přepravce a nedokázala jsem ji odehnat – a měla recht, chutnější a šťavnatější rajčata jsem jedla… no naposled loňské léto ;)) a hrst černých, sladkých třešní. Byly jsme to jen tak okouknout, až pojedu příště, musím mít vyprázdněnou poličku na zeleninu v lednici – sliny se sbíhaly skoro na všechno 🙂

Bacha – Garfield žije na Zličíně! Zahlédli jsme ho na podvečerní procházce a myslím, že je to bez debat on:

Lvíček: „To je dobrý kafe, co to je?“ „To je moje směs Havajskýho ořechu z Oxalisu a bezkofeinovýho Starbucksu – takže trochu voňavý a ne moc silný,“ vyprsknu smíchy. Asi si to nechám patentovat 😀

Koupili jsme si nové matrace z paměťové pěny. Lvíček byl spokojený od první noci, já měla pocity smíšenější – při každém otočení jsem se vzbudila, suma sumárum nejmíň dvacetkrát. Už jsem si trochu zvykla, ale vzhledem k tomu, že konec týdne byl s Briguliným spaním dost divoký, nemůžu posoudit, jestli jsem rozlámaná z matrace, spaní na gauči nebo toho, jak ležím na čtvrtině postele, kterou mi potomkyně nechala. Někdy v půlce týdne jsem byla tak groggy, že jsem zaregistrovala můru poletující pokojem a bušící do skla až o půlnoci, kdy se vzbudila B. Lvíček kvůli ní nemohl půl noci usnout 😀

V úterý čekala Brigču osmnáctiměsíční prohlídka. Proti očekávání se nám ji podařilo udržet na nočníku, takže jsem mohla posloužit i požadovaným vzorkem, naopak pusu podobně jako u zubařky sveřepě odmítla otevřít. I tak ale dostala obrázek, já pozvánku na druhou dávku priorixu a aktuální míry – 84 centimetrů, 10,3 kg.

Reklamace tabletu, který před dvěma týdny přestal jít zapínat, proběhla přesně podle přání – opravu posoudili jako nerentabilní a vrátili nám peníze. Lvíček mě pochválil za to, jak jsem s ním zacházela – tzn., že navenek byl bez škrábanečku, ale zároveň jsem ho svým zacházením neopravitelně rozbila 😀 hrát si půl roku zadarmo s tabletem, no neberte to…

„A já si musím nachladit džus,“ vstává Lvíček od středeční snídaně. „To pak ale nebude už zdravej, když bude nachlazenej,“ uvažuju. „Ty seš po ránu nějaká moc vtipná…“

Briguli jsem vytvořila podmíněný reflex – chuděra mává, i když zahlídne popeláře na semaforech sto metrů daleko 😀

Dostala jsem e-mail, že jsem „vyhrála“ dm box. Považovala jsem to za sprostou marketingovou lež a počítala s tím, že tohle napsali každému zúčastněnému, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že některým mým známým ho fakt „nepřiklepli“. Obsah jsem měla vyspoilovaný, ale bez ohledu na to mě potěšil. Určitě v létě využiju šampon+kondicionér po slunění, tónovací fluidum na obličej – vlastně takový BB cream s třicítkovou UV ochranou, ovocný sprcháč a antiperspirant, který mi už dochází; olejové tělové mléko bude super spíš na podzim/zimu, ale těším se na něj asi nejvíc. Jediné, co nevyužiju, je bělicí pasta na zuby (nepoužívám ze strachu, že to jsou akorát sajrajty, a na tuhle mám navíc dost negativní reference) a stran laku na nehty… no, obávám se, že přes veškeré ušlechtilé úmysly se nalakuju tak maximálně jednou 🙂 nejsem holt lakovací typ.

Momentky z procházek:

Oblíbené koky. K našemu nenadšení následně krmí i členy rodiny s pokřikem „puťa puťa!“

„Tak nám instalujou kamerovej systém, to je fajn, ne?“ „“Lepší by byl kamenovej systém. Rovnou ty zloděje kamenovat.“ „To jo, ale tu kameru bych tam dal taky.“

Ve čtvrtek jsem se odhodlala vyrazit za kamarádkou do Holubic (za Velkými Přílepy) příměstským autobusem. Jel z Dejvické, přičemž na Kafkovu mi jezdí bus ze Zličína – normálně taky končí na Dejvické, jenže ta je rozkopaná. Netušila jsem ovšem, jak moc je rozkopaná, protože debilní vyhledávač spojení na dpp.cz mi tvrdil, že z Kafkovy na nástupní stanici autobusu 316 to je čtyři minuty pěšky.

Nebylo. Bylo to patnáct minut poměrně svižné chůze s kočárkem, autobus mi ujel a stihla jsem až ten další za dvacet minut (ani jeden nebyl nízkopodlažní, tak nebylo zas až tak čeho litovat). Když jsem se na zastávce postavila do fronty, Bibina se vzbudila (po hodině – obvyklá doba spánku jsou dvě) a už znova nezabrala. Celou cestu v příměstském busu pak příšerně naštvaně koukala před sebe – nevím, čím jsem ji tak nakrknula, ale popravdě to bylo lepší, než řvaní a vylejzání z golfek. Vrtění nastalo až posledních cca deset minut, a to jsem ji uchlácholila křupkama. Cestu, kterou bychom autem dali za pětadvacet minut, jsme zmákly za dvě hodiny. Musím říct, že můj vztah k cestování MHD s kočárkem se během té doby moc nezlepšil, a betonově se upevnilo moje předsevzetí nikdy v životě si nepořizovat dům v satelitu.

Návštěva ale byla fajn, Briguš se vyřádila na zahradě s pískovištěm, klouzačkou, hromadou dětských vozítek… a nemohli jsme ji s Lvíčkem, který pro nás přijel, vůbec dostat do auta. Taky musím říct, že čtyři děti mezi jedním a třemi lety, které byly přítomny, to už je docela nápor na nervy a bohatě mi to stačilo tu cca hodinu a půl, kdy byly všechny vzhůru. A to byla roční nechodící dvojčata ještě poměrně dost klidná a hodná 🙂

V sobotu mělo začít léto. Projevilo se to tak, že jsme Briguli museli dát na procházku bundu a čepici, protože bylo asi šestnáct stupňů. Víc bych věřila, kdyby mi někdo řekl, že je 21. září a ne června… Procházka na Řepy byla taky víceméně poslední sobotní aktivita. Po obědě jsme měli vyrazit fandit Lvíčkovu strýci ve triatlonu, ale oběma se nám svorně TÁÁÁK nechtělo. A byla taková zima, že jsme si to zracionalizovali – přece tam nebudeme x hodin v tomhle počasí postávat? Celá pravda ale byla, že zřejmě vinou té změny počasí jsme byli oba strašně groggy a prostě líní. Tak jsme zůstali doma, já trochu zcivilizovala domácnost a nakoupila pár věcí – Číču v kleci, pouzdro na mobil, kreditovou jízdenku… ale o tom později.

Konečně jsme si (při té příležitosti) pustili Thora jedničku. To je taková s prominutím s*ačka, že kdybych ho viděla jako prvního, nikdo by mě na poměrně dobrou dvojku nedostal. A to mají oba Thorové na ČSFD stejný počet procent! Nepochopím.

Bríga začíná chápat princip vlastnictví. Přestává vytrhávat jiným dětem z rukou, co se jí zrovna líbí – místo toho v sobotu na procházce (byl s ní jen Lvíček, tak mám zprostředkovaně, ale nemám důvod nevěřit) potkala holčičku svého věku, která držela míček. „Míče!“ pronesla se zájmem. „To je holčičky míček, jestli se ti líbí, musíš ji poprosit, jestli ti ho půjčí,“ edukoval L. „Puči?“ obrátila se s důvěrou na holčičku. A prý pučila 😉

Ještě jsem neviděla ani jeden zápas fotbalového mistrovství světa. To vám asi nemusí připadat nijak zvláštní, ale já byla kdysi hodně zapálená fotbalová fanynka a třeba z MS ve Francii, u kterého jsem byla prakticky ukovaná i proto, že jsem si při jeho slavnostním zahájení zlomila nohu (doma v kuchyni), jsem neviděla jen polovinu posledních zápasů ve skupinách, které se hrály paralelně a proto se kryly. Letos je smůla, že je to v Brazílii. Nejdřívější mače začínají v pět odpoledne a to je přesně doba, kdy chodí Lvíček domů a začíná family time – občas procházka, vaření večeře, koupání atakdál a na ladění televize nemám vážně ani pomyšlení.

„Tys koupil dvě balení broskvovýho toaleťáku? Jinou vůni neměli?“ L.: „Měli heřmánek a levanduli. Myslel jsem na tebe…“ (pozn.: jestli jsou dvě vůně, co fakt nesnáším, je to levandule a heřmánek ;))

Čtvrteční výlet byl tak trochu trénink na příští středu, kdy jsem se chystala vzít Brigulínu vlakem do Pardubic a srazit se tam s Puffin. Pochopitelně, když jsem si v sobotu koupila kreditovou jízdenku na RegioJet, dostala Brigule rýmu. To nic, chlácholila jsem se, z toho se vylíže… v neděli odpoledne se k rýmičce přidala mírná teplota, soplí jak vagón šneků a i když už půl roku umí vzorně smrkat, během večera začala ječet, jak se jí někdo dotknul nosu. Mám obavu, že v noci dojde na nejhorší a budeme odsávat, a to fakt nechci ten řev slyšet…

Žehlím si dvě trička potom, co si L. odžehlil pět košil a ještě nějaké domácí oblečení: „Hmm, musím si příště taky zapnout tu funkci snadný žehlení.“ L.: „Když se ti to mačká čtrnáct dní v koši, tak ti žádný snadný žehlení nepomůže…

O víkendu se konala spousta zajímavých akcí, namátkou Knihex, Den postřižinského piva, Apetit piknik… hlavně na ten Knihex bych se bývala mrkla, ale neměli jsme náladu ani na centrum, ani na lidi, ale být sami v přírodě. Tchánovci měli být v neděli pryč, ale nakonec poslali SMSku, že nikam nejedou a jestli nechceme pohlídat Briguli. Rádi jsme přijali a vyrazili na Týřov. Panenko skákavá, to je podraz všech podrazů, jestli tam někdy půjdete – celá cesta je podle vody, mírňoučce nahoru, pak zas mírňoučce dolů… a na posledních pár metrech je celý stoupák. Málem jsem tam vypustila duši.

Nepovedená selfie proti sluníčku

Nevíte někdo, co je tohle za hmyz?

Pohled z hladomorny

Trochu se jim to rozpadá…

Cesta je ovšem moc pěkná, dokonce se nám podařilo zahlédnout zadek nějakého plšíka mizejícího v noře 🙂 V samotném areálu hradu pak zrovna dozrávají lesní jahody. Tipla bych, že na vrcholu budou příští víkend – není zač 😉

Při návratu z vyhlídky nám neušel pár, který dost ledabyle zastrkoval krabici do hradní stěny. Mrkli jsme tam, a jasně – keška. Od narození Brigit jsme nekešovali, ani jeden už nemáme ani appku na mobilu, ale když už jsme tam byli, tak jsme se logli… 🙂

Cestou domů jsem prolítla Ikeu, pořídila pár balení výprodejových ubrousků, trychtýře (jak jsme bez nich mohli doteď existovat?), dózu na výrobu domácího vanilkového cukru a rámečky na Číču. 250 korun a jakou to udělá radost! 😀

A teď už jen vstříc zábavné noci… pidižvíka slyším funět a sípat až z vedlejšího pokoje.