Přestává to být sranda, jdeme do finiše 🙂 Registrační porodopis jedu sepisovat zítra, postýlku s příslušenstvím jsme kupovali v pondělí a včera přišla zásilka oblečků od Puffin (ještě jednou moc děkuju), takže už zbývá v zásadě jenom pár drobností (a aby dorazila objednaná autosedačka). V rámci hesla „vždy připraven“ počítám s tím, že to může nastat prakticky kdykoli, takže do konce týdne chci dokoupit lékárensko-drogerijní věci a sbalit si tašku. Ufufuf.

Jak se mám já:

Jsem už fakt velká. Konečně vypadám těhotně i v „maskovací“ bundě z M&S a dnes mě dokonce v metru pustil sednout důchodce 😀 Taky mě zalívají hormony, takže si připadám jak v permanentním PMS, kdy se buď dojímám při pohledu na složenou postýlku, nebo jsem na všechno načertěná. Špatně se mi spí, musela jsem si pořídit kojicí polštář a s jeho pomocí jsou ty noci lepší, ale pořád těžce nesu spánek na levém boku – občas se k ránu provinile převalím na pravý a to je pak hodinka tak slastného spánku… 🙂 (Pokud by někoho zajímalo, proč na tom pravém nespím furt – když jsem na něm spala, měla jsem dítě orotované zády napravo, medicínskou hantýrkou PPHL II., zatímco po pár nocích na levém se mi otočilo do „nejsprávnějšího“ PPHL vlevo. Mají potvůrky nějaký gravitační senzor 🙂 Levá poloha by měla znamenat zjednodušeně řečeno méně komplikovaný porod, tak si holt odříkám pohodlí – ono to koneckonců není zdaleka naposled.)

Jak se má miminko:

Těsně, evidentně. Nehýbe se tolik jako dřív, prostě už se má problém vejít. Občas se ale protáhne tak, že přesně vím, kde má nožičky 🙂 Žertem mu vyhrožuju, že mu je pořádně zlochtám, až se narodí. Taky už má většinu výbavičky, tak by mělo být spokojené, jen ho přemlouvám, ať vydrží uvnitř aspoň do doby, než dorazí objednaná autosedačka, abychom ho měli čím odvézt 😀 Občas škytá, většinou když se najím, a jestli jsem psala, že není nadšené z jízdy autem, tak metro nesnáší ještě o něco víc. Jediný vhodný způsob přepravy je prý ten pěší…

Jak koexistujeme:

Z předchozího vyplývá, že je to čím dál náročnější. Jsou sice pořád situace, kdy nevím o tom, že mám v břiše dítě… ale je jich pořád míň 🙂 už proto, že břicho je už nejvíc vyčnívající část mého těla. Věřím tomu, že ten měsíc bude tak akorát. Jen pořád nevěřím, že cca za měsíc – plus mínus dva týdny nebo samozřejmě teoreticky kdykoli – budu mít doma svoje vlastní miminko, budu ho mít na starost a tak všechno. Je to míň šílená představa než třeba před půl rokem, ale pořád je to vcelku nepředstavitelné. (Nicméně nebojíme se toho a vzhlížíme k tomu pozitivně – asi proto, že nevíme, co nás čeká :D)