Čekala jsem to později…

…ale přijít to muselo.

Velrybí období. „Poslední měsíc je nejhorší,“ říkají všichni, tak jsem si dala myšlenkovou hranici nepoužitelnosti někdy na půlku, eventuelně na začátek listopadu… a byla trochu zaskočená, že ji nejspíš budu muset přehodnotit. Výlet do Hradce přesně před týdnem byl tak na hraně – sám o sobě fajn, ale dvě dvouhodinové cesty autem mi daly docela zabrat. V sobotu jsme byli přát k narozeninám babičce do Roudnice – dvakrát hodinová trasa, kterou jsem ještě na přelomu září a října zvládala v pohodě téměř denně, a dalších několik hodin sezení na gauči mi vycuclo energii na celou neděli (nevím, jestli jsem psala, že mrně nemá sezení VŮBEC rádo, hlavně když jde o sezení v kalhotách nahoře na gumu a speciálně třikrát tolik sezení v pohybujícím se autě).

Takže v neděli jsem prospala skoro celé odpoledne a včera taky asi dvě hodiny, čímž pádem jsem se rozhodla odpískat dnešní dušičkový výlet s maminkou na hrob babičky a dědy. Strašně mě to mrzelo a byla jsem na sebe celý večer naštvaná; to místo má pro mě symbolický význam, jela jsem tam po svatbě položit kytici místo blbého házení, byl to cíl mojí první samostatné jízdy autem (v příšerné mlze) a rodina dědovy sestry a babiččina bratra mi vždycky aspoň trošičku připomenou vlastní prarodiče a moje dětství, mají mě rádi a zajímají se o mě. Jenže cesta (proč musí být všechno na opačném konci od Prahy?!) by trvala nejmíň hodinu a půl a každá z návštěv alespoň hodinu… a když si to představím, pořád mám pocit, že jsem udělala dobře. Taky se mi už blbě spí, trvá věky, než se nějak naaranžuju, a pak se začne prtě mlít, že se to zaspat nedá. Vybalancovávám příjem hořčíku, abych neměla křeče a zároveň ho nehromadila (příliš relaxované svaly jsou při porodu pochopitelně kontraproduktivní), začínají mě táhnout třísla – na to, jak jsem si po většinu těhotenství stěžovala jenom občas na dýchání, si připadám jako hypochondr a štve mě to.

Ale neztrácím naději, třeba se o mně jenom pokouší nějaká podzimní viróza a když si dám chvíli pauzu, třeba ještě pár výletů zvládnu.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci, Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Čekala jsem to později…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *