…až mě děti nechaj. Aktuálně jsem konečně uspala mimino bílým šumem, nafutrovaný 150 UM (asi spurtíček, co nezvládám pokrejt), v poblitým tričku a poblitý manduce na poblitým gauči (trošku to holt drahouš přehnal), a jdu ho odnést k Bibině, která dnes usnula rovnou v naší posteli, protože chtěla usínat se mnou a když jsem musela za Vikulínem, co se nečekaně probudil, nebyla k utišení. Nemůžem se jí asi moc divit, protože byla rozbitá potom, co usnula v šest večer vsedě v ušáku a já ji za dvacet minut probudila svlečením a osprchováním. Potom, co jsem ji od dvanácti do čtyř zkoušela asi čtyřikrát uložit. Asi se mi nikdo nemůže moc divit, že nejsem úplně v ideálním rozpoložení vybírat fotky oněch mazlíků a sypat je na picassu. Mimochodem doslechla jsem se, že někomu zas fotky nejdou. Mrknu na to. Nejspíš to rozštípu, začnu fotit na kinofilm a vyvolané budu jednou za čtvrt roku posílat zájemcům poštou jako oběžník.
A Vikouš se ode dneška otáčí na bříško. Už to začíná…
Nam vcera vecer zacalo rvaci obdobi… Doufam ze ho to brzo prejde, protoze zacinam byt protivna i ja…
Preju pevny nervy a hodne klidu v dusi! 😉
Děkuju, nápodobně, začíná to být fičák a to ještě koblih neleze. Až začne… slovo legrace asi dostane úplně novej rozměr 🙂