Nemůžu si teda stěžovat, že bych jako matka v domácnosti měla nějak přehnaně moc volného času. Ale jsou období, kdy zvládám mít uklizeno, uvařeno, přečíst kus knížky a třeba i napsat blog – a pak taková, kdy záhadně a zákeřně spadne několik hodin nebo dnů do černé díry. Nevzpomínám si, že bych (u)dělala něco užitečného, ale ani neužitečného (kromě mých oblíbených prokrastinací při kojení), domácnost vypadá, že ji po explozi granátu ještě vyraboval oddíl nájezdníků, a dítě brečí, že se mu nikdo nevěnuje. Před dvěma dny jsem zasedla asi na hodinu k psaní a od té doby se to se mnou valí jak sněhová koule. Docela ráda bych se zas vrátila k tomu prvně popsanému stavu, ale jediné, co mi při tom běží hlavou, je myšlenka na Červenou královnu – abych dosáhla aspoň nezhoršujícího se stavu, musím být neustále v akci.

Tenhle týden přinesl letošní jarní zásilku miminek – zákeřně se žádné nestrefilo do mých narozenin, tak jako loni Andulka od jjanul, zato tři přišly v pátek (jeden chlapeček a dvojčata holčičky), jedna holčička v úterý a poslední chlapeček z dubnové várky dnes ráno. Další porodní vlna nastane kolem července a srpna. To bude mít Brigit výběr kamarádů!

Apropó, miminka. Briguš pochopitelně zajímají. Miminka na vítání, miminka v čekárně u doktora, to krásné usměvavé miminko v zrcadle v předsíni. Nedávno jsme si všimli, že hypnotizuje flašku kojenecké vody Rajec, z které jí dělám nutrilon a po dopotřebování si do nich čepuju kohoutkovou k posteli. „Víš proč? Ono je tam miminko!“ zvolal objevně Lvíček po chvíli investigace. A opravdu – na etiketě vedle loga je krásně rozpoznatelná (na rozdíl od Aquily, kde splývá s pozadím) fotka miminka. Asi třícentimetrová. To naše mládě už vidí ostřeji než my…