Nikdy nevím, jak moc mi to mrně rozumí. Když mu vysvětluju, že mlíko bude za dvacet sekund, slyšet a rozumět nechce. Ale některé náhody vypadají už trochu moc 🙂

Včera jsme šli ještě po večeři na procházku. Dobře naladěné miminko, které si doma s tátou hodinu vesele hrálo, ale nasálo chladný vzduch, dalo se do pláče a neutuchalo ani po  několika minutách, kdy jsme došli na náš obvyklý rozcestník. Shodli jsme se, že se asi vyhladověla při tom hraní a že to asi nerozchodíme, a otočili to domů. Mládě pokračovalo ve řvaní.

Než jsme došli na roh našeho domu, začaly se jí zavírat oči „Hele,“ říká Lvíček, „už ví, že jdeme domů, že je to v pohodě, já bych se nedivíl, kdyby to zalomila přímo před vchodem do baráku.“ Taky to tak vypadalo, před vchodem už měla víčka pevně zaklapnutá, tak navazuju „…a my toho využijem a půjdem se ještě projít po sídlišti.“

V téže sekundě malá otevřela oči a začala znova řvát. Zlomili jsme se smíchy a šli teda fakt domů 😀

A ještě jeden před chvílí: „Dáš mi pusinku?“ zeptala jsem se jí a Brigitka jako na povel… vtáhla rty dovnitř.

Ještě si s ní asi užijem 😀