V pátek jsem dostala jeden neplánovaný dárek k svátku – balíček s pracovním výtiskem knížky Než jsem tě poznala (v originále Me Before You). Dostala jsem se k ní dost komplikovaným způsobem. Podle názvu by mě nezaujala a anotace nebyla o moc lákavější, ale odkaz na soutěž Bux.cz sdílela na facebooku Laurdes, která se pomalu stává mým knižním guru a nezklamalo mě ještě nic, co jsem si na její doporučení přečetla. Napsala jsem e-mail, štěstí mi přálo a jeden ze tří recenzáků byl můj!

Hned na úvod řeknu, že Laurdes měla pravdu a tuhle knížku je skutečně hřích si nechat proklouznout mezi prsty. Naposledy mě podobně strhly Žítkovské bohyně, ale poutavost Než jsem tě poznala je jiná. Přiměla mě už snad od čtvrtiny hladově otáčet stránky a bát se, co najdu na konci. Několikrát mě upřímně rozesmála a několikrát mě šokovalo náhlé ponoření do minulosti, díky kterému do sebe zapadly některé jen naťuknuté souvislosti. Párkrát mě vývoj děje překvapil a přiznám, že došlo i na slzy, a to nejsem zrovna typ čtenářky, která si chodí pobrečet nad harlekýnkami. Naopak, trochu jsem se bála, že půjde o prvoplánovou lovestory. To ani náhodou, Jojo Moyesová spíš jen vypráví příběh dvou lidí (a jejich okolí), kteří si navzájem zasáhli do života a pomohli si v něm. Kdo hledá červenou knihovnu, musí o dům dál.

Děj nebudu ani naťukávat – zrovna Než jsem tě poznala patří mezi díla, kde jsou spoilery smrtící, a platí to i o vývoji hlavních postav. Ráda bych ale trochu korigovala představu, kterou o nich můžete získat z anotace. „Optimistická a upovídaná“ Lou je sice bezprostřední, ale kromě toho i nejistá, cítí se neustále ve stínu své chytřejší sestry a přijímá zodpovědnost za finanční situaci své rodiny. „Náladový a depresivní“ Will si prostě jen bolestně jasně uvědomuje, že jeho zdravotní stav už bude vždycky jen horší a kromě téměř naprosté nepohyblivosti zahrnuje i spoustu dalších obtíží. Oba počítají, že si spolu jen „odkroutí“ šest měsíců Louisiny služby a pak se toho druhého otrapy zbaví, ale nakonec se samozřejmě všechno vyvine úplně jinak.

Možná si ještě někde seženu i originál, český překlad Lucie Mikolajkové se čte sice dobře a příjemně ubíhá, některé termíny a obraty jsem ale nepochopila ani po více než ročním pobytu v Irsku (tedy podobných reáliích). Konečný verdikt asi nepřekvapí – kdybych si letos měla přečíst jen jedinou knížku, byla by to určitě tahle. Nenechte si ji ujít.