U lišky a korálku

(Ano, psala jsem ten článek skoro týden… to už je osud :))

Nejlepší neděle za dlouhou dobu, a obecně jeden z nejlepších víkendů. V sobotu jsme si dali kromě dvou procházek (a L. nákupu) válendo grande. Oba jsme to potřebovali a já to miluju, aspoň čas od času. Vždycky mi přitom v uších znějí slova, která jsem zachytila někde na netu: že nic o víkendu nepodnikat znamená ten den vzít a spláchnout do kanálu. A zas a znova se přitom zasměju a zhodnotím, že to prostě není můj případ – mnohem líp je mi po pasivním dobití baterek než po minulém víkendu, kdy jsme se oba dny někam harcovali autem, Brigitka byla statečná, ale druhý den už toho měla plné zuby a my taky. Ale u babičky jsme už nebyli hrozně dlouho a na neděli vycházel den matek, tak se to holt muselo přežít a na příští víkendy už kromě mimořádných událostí budu plánovat výlety vždycky jen na jeden den. Odpočinková sobota byla završená Lvíčkovým výletem do Alzy pro foťák. Nedal mu spát od doby, co nám kamarád fotil Brigitku zrcadlovkou a my tak mohli porovnat, jaký rozdíl ty fotky jsou proti našim kompaktům. Nakonec jsme se dohodli (a zároveň šmahem zavrhli vstoupit znovu do stejné řeky se zrcadlovkou) a skončili u kompaktu se snímačem velikosti zrcadlovkového a výměnnými objektivy. Fotky jsou z něj zatím fakt krásné.

A v neděli? Fakt bylo nádherně, tak jsme si s obědem pospíšili a já našla výlet na Zbraslav, kde měla být minizoo a keltská stezka ke starému zbraslavskému oppidu. Zoo tam byla. Tedy zoo… proti té chuchelské byla tak poloviční, asi deset klecí a voliér, ale hezká. Nejlepší byla liška, která na fotce paradoxně vypadá dost vycpaně, ale není:

Můžu dokázat, že než jsme k ní došli na zpáteční cestě, změnila polohu (mobilovka; ta pacička je sladká):

Impozantní (a specificky zapáchající) byla expozice divokých prasat, roztomilí králíčci, jen psík mývalovitý se urputně schovával, takže doteď nevím, jak vlastně vypadá.

Zoo skončila a následovala zelená turistická trasa k oppidu. Zkrátím to: potom, co jsme vyšplhali s kočárkem do docela strašidelného kopce (a zjistili, že se to dole dalo poměrně pohodlně obejít), narazili jsme na ještě nesjízdnější cestu přehrazenou navíc stromem, tak jsme to vzdali a scouvali kolem Hálkova pomníku k výchozímu bodu. Dole na parkovišti se s námi dala do řeči nějaká starší paní, která nechápala, jak se má normální člověk k tomu (prý turisticky inzerovanému) oppidu dostat. My taky ne – zkoušeli jsme ještě „druhý konec“ stezky a nevypadal o moc líp.

Nojo, ale co teď? Doufali jsme, že nám výlet „vystačí“ aspoň o hodinu déle, bylo krásně a domů se nám fakt nechtělo. Já si na parkovišti všimla poutače na hospůdku, tak jsme tam zamířili a na zahrádce pod rozložitým stromem si dali točenou zmrzlinu. Byla sice opočenská a dobrá, ale celkově mi koncept vanilková smetanová kombinovaná s vodovou jahodovou připadá poněkud zvláštní (trochu to připomínalo Twister :D).

Jenomže to pořád neprotáhlo výlet o moc času. Leda někam popojet, pokud jsme nechtěli zoo procházet znovu; ale kam ze Zbraslavi? A tak nás napadlo Jílové. Z téhle části Prahy už nebylo tak daleko a chystali jsme se tam od návratu do Čech, hlavně do naší oblíbené kavárny, Zlatého korálku (i když ho prý už Petra prodala). Brigitka byla celou dobu strašlivě hodná. Dlouho se to nestalo a teď to zrovna vyšlo tak, že celé nádherné odpoledne nijak neprotestovala, občas spala, ale většinou si užívala, že je s námi venku. V Jílovém jsme v náhlé inspiraci vyrazili z náměstí doprava, kde jsme ještě nikdy nebyli, a našli jsme malý, ale příjemný park, který ústil za muzeem zase na náměstí.

No a nakonec jsme spojili příjemné s užitečným (na Brigitce už bylo znát, že má hlad) a napojit nás všechny ve Zlatém korálku. Absolvovala jsem tu kdysi svůj kurz přípravy kávy a vím, že si tu potrpí na dobrou kávu. Jenže s tím asi souvisí i to, že nevedou kávu bez kofeinu. Tak jsem si dala pět a půl měsíce po porodu svoje první kofeinové presso. Opatrně jsem ho naředila vodou a mlékem a vypila asi půlku, ale byl to povznášející pocit 🙂 a co jsem mohla soudit, na Brigitku to nemělo dopad (sice se v noci vzbudila, ale to noc předtím a noc potom taky a vypozorovali jsme, že to bylo hlady – ve čtvrtek večer si vymohla na noc masozeleninu a zase spala krásně jako předtím). A po kávičce zase po okruhu domů, povznesení na těle i na duchu. Takový výlet za krásného počasí fakt nakopne 🙂

A u téhle fotky jsem si tak nějak naplno uvědomila, že jsem fakt máma. A nechám se od toho svého mláděte mordovat, dobrovolně a ráda. Protože ho miluju…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci, Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “U lišky a korálku

    • aww, děkuju 🙂 nezamýšlela jsem to až tak dojemně, jen jsem měla z většiny ostatních fotek vždycky tak trochu pocit, že mám to mimino jen půjčený 😀 vždycky jsem věděla, že ke mně patří, hrozně ji miluju… ale mockrát jsem se už zastavila, zamyslela a nevěřícně si řekla „tak já mám fakt dítě!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *