Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.
V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.
(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)
Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?
Tak nashle na konci března 🙂
Né, to dřív prosím! Já musím psát na blog jednou týdně – když nepíšu 14 dnů, jsem blízka tomu neozvat se už nikdy:) A jinak boj o mocenský trůn smečky za nepřítomnosti otce – ano znám. V domácnostech, kde žije pes, si většinou prázdné místo přivlastní on:) Tak přeji pozitivní březnové vyhlídky!
P.S. Co ty náušnice? Nastřeleno?
Ale jo, snad dřív 🙂 ale já funguju tak divně… Někdy jednou za měsíc a živá moc mě nepřinutí blognout dřív, jindy tam nalítají tři týdně… Nechci se moc tlačit 😀 tvoji frekvenci monitoruju a velmi si jí vážím! 🙂
Vzhledem k situaci nastřelení ještě neproběhlo, ale už se připomínala, tak věřím, že někdy příští nebo přespříští týden. Dám vědět 🙂
Dej a pohodové hojení ďurek 🙂
Ahoj, jsme na tom podobně… Já když píšu články, taky už nedávám blog, maximálně fotky…
Ono to asi dává smysl, ale stejně je mi to líto 🙂
hm, nedávno mi z blogu přišla výzva, že když už jsem tak dlouho neaktivní, že mi ho asi zruší, takže jsem napsala jeden článek… vidím to tak, že za rok napíšu další. když to půjde dobře.