Nedávný tropy ve mně vzbudily dávno nepoznaný emoce – úmorný vedra jsem totiž nezažila ani nepamatuju a takhle vysoký teploty snad ještě vůbec nikdy. V baráku, kterej je sice novostavba, ale má prosklený stěny všech dvou pokojů vedoucí směrem na západ, to byla fakt lahůdka.

Aspoň takovejch šest let jsem se nemusela vypořádávat s tak kravsky vysokejma teplotama zavřená v rozpáleným bytě – naposled asi v létě 2007, když jsem psala diplomku. Od tý doby jsem pracovala buď v klimatizovanejch, nebo aspoň v dobře vychladitelnejch prostorách, a poslední dvě léta v Irsku nemusím vůbec ani zmiňovat. Sedumatřicítky v červnu na mě tím pádem dolehly s nečekanou intenzitou.

Největší sviňárna je, že mám sice na dohled luxusně klimatizovaný nákupní centrum s restauracema, kavárnama a všemožnou další zábavou, ale nemůžu tam dojít, protože cesta nekrytá po většinu trasy žádnejma stromama ani budovama trvá 10-15 minut a nedokážu tam s miminem strávit celej den (už kvůli přípravě jídla). Pokud bych tam šla ráno, ještě za relativního chládku, usmažím se při cestě domů, kam se budu muset vydat nejpozdějc v poledne. A kdykoli mezi desátou a šestou je vyjít ven na dýl než minutu prostě smrtící.

Mimino se tím pádem nudí, protože musí bejt doma, je mu vedro, s čímž se toho nedá moc udělat, a blbě se mu kvůli tomu vedru spí, takže je z toho všeho dohromady zpruzelý a divoký. Každej den jsem žhavila Alladina a doufala, že to druhej den bude lepší. A ono hovno, až do čtvrtka to bylo pořád horší a horší! Doteď nevím, jak jsem to vlastně přežila.

A to, že o čtyři dny pozdějc je z 37 stupňů 17, to je zas námět na úplně jinej počasí-related hejt.
24. 6. 2013