…z posledních dní.

Lvíček se mě na něco nestandardního zeptal a já nedokázala vyvinout žádnou reakci, tak jsem se po svém zvyku „zasekla“. Posléze jsme si to vysvětlovali a došli jsme do nechvalně známé oblasti IT analogií, kdy jsem to přirovnala k neošetřené situaci v programu. Sice to chápal, ale zkritizoval mě slovy „tak buď vím, jak se mám v daný situaci zachovat, nebo mám vyhodit excepšnu a chcípnout!“

V neděli jsme byli v botanické zahradě, která byla vlastně tak trochu i zoologická, protože jsme v ní potkali párek bažantů i šedou veverku. „Česnek, květák, zelí, veverka, bažant,“ rekapituloval Lvíček zajímavosti (nejfantastičtější atrakcí totiž aspoň pro mě byla nádherná zeleninová zahrádka), což jsem si začala poznamenávat do mobilu. Všiml si toho a vypěnil: „Jano! Já vím, co si tam píšeš!“ 😀

Mám oči na houby. Sice je to v mém případě bohapusté plýtvání, protože houby nejím ani nesbírám, ale myslím, že to o sobě směle můžu tvrdit – i na školních výletech jsem chodila se spolužáky lesem a ukazovala jim, kde jsou houby, odmítajíc se jich sama dotknout. Talenty se očividně s věkem neztrácí, protože po mnoha měsících bez jakéhokoli tréninku můj mozek příslušně zpracoval periferní vizuální vjem na trávníku mezi chodníkem u hospody a jedním z dublinských vodních kanálů… „houba!“ ujelo mi a asi po dvou krocích jsme se vraceli, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, byla to babka, kterou jsme si hned fotograficky zdokumentovali (sbírat ji z takového místa se nechtělo ani Lvíčkovi). „Ty mě neustále nepřestáváš překvapovat svejma schopnostma,“ řekl mi pak uznale.

Poslední před chvíli – nadepisuju pohledy pro plurk a chci se pochlubit svým takřka kaligrafickým výkonem: „Podívej, jaký to mám krásný!“ Lvíček se podívá, neomylně zabodne zrak právě tam, kde se mi u Czech „povedlo“ příliš kulaté C, a suše zkonstatuje: „Ořech republic?“