Jsem v trochu zvláštní situaci. Na jednu stranu vím, že mám limitovanou, každým dnem se krátící dobu, kdy se můžu s někým vidět bez sáhodlouhého plánování krmení, přebalování a vůbec obsluhy novorozeněte. Na druhou stranu mě nikdy nebavilo organizovat srazy a připadá mi přece jenom trochu nezdvořilé vystavit si na FB, Skype nebo jinam status „máte asi měsíc na to mě vidět, tak si to zařiďte“. Ono by to asi nezdvořilé bylo, co si budeme povídat. Ale během posledního roku a půl jsem si už vcelku zvykla na to s nikým se nevidět, a tak i když bych ráda načerpala sociální kontakt znovu do zásoby na mateřství, chybí síla, chybí vůle a chuť něco plánovat, obepisovat, vymýšlet, organizovat a pak někam dojet, aby člověk stejně zjistil, že za dobu, co ty lidi neviděl, si s nimi už stejně prakticky nemá co říct.
To je kapku stinná stránka emigrace: když jste už předtím byli asociálové, kteří si museli psát do kalendáře, aby aspoň jednou za dva měsíce zašli s někým do hospody, tahle zkušenost to pošoupne ještě spíš opačným směrem. Pokud jsou lidi na netu – výborně, máte pocit, že se scházíte pořád. Pokud nejsou, zjistíte, že vám ve většině případů v zásadě nechybí. Možná bych se s tím měla jít léčit.
Nejde o to, že bych pohrdla povznášející konverzací s někým naladěným na podobnou vlnu. Dělá mi spíš problém ta „administrativa“ okolo (plus fakt, že „naladění na podobnou vlnu“ rozhodně není celoživotní a neměnná záležitost). Možná budu po porodu trpce litovat… ale třeba taky ani ne.
Nejspíš bylo Irsko moc malý kalibr a já bych k entuziasmu potřebovala pobyt na slepičí farmě…
jsem podobný asociál 🙂 ale neboj s děckem neni problém jít prakticky kamkoliv, nakojit se dá všude, přebalit též a děcku je jedno jestli spí doma nebo v kočáře (v šátku) v kavárně
díky, to je povzbudivé 🙂
Ehm, a já si myslela, jak jsem originální, když mám v kalendáři položku „aspoň 1x měsíčně sociální kontakt“ 😀
ne, nejsi v tom sama 😀