Syndrom guided tours

Na to, jak – musím zaklepat – mám těhotenství relativně bezproblémové, jedna věc mě spolehlivě odrovnává: dlouhé postávání. Interně jsem si to nazvala „syndrom guided tours“, protože nejmarkantněji se to v zemích, které už odbouraly fronty na banány, většinou projeví při prohlídkách s průvodcem, které většinou zahrnují minutu chůze a 5+ minut výkladu na místě. Krev prostě necirkuluje (měla jsem s tím problémy vždycky, natož když jí musím pumpovat skoro dvakrát tolik), takže za chvíli přešlapuju, pak musím chodit aspoň v malých kroužcích a nakonec si musím někde sednout nebo se opřít, protože druhá varianta je omdlít.

Už jsem si vštípila, že prohlídky s průvodcem si musím v těhotenství odpustit (strašné to bylo jak ke konci prohlídky Kilmainhamu, tak sídla vlády), ale kámen úrazu nastal, když jsme šli na oběd s Jirkovým bývalým kolegou. Kluci prokecali hodinu a půl na obědě a pak se na rohu před prací ještě zastavili, aby si dopovídali jednu historku… pak druhou… pak navázali další. S každou jsem věřila, že už bude poslední, tak jsem je nechala dokončit – ale než jsem stačila doříct „tak jo, tak zatím ahoj“, už konverzovali dál. Asi čtvrt hodiny to bylo ok, ale nakonec přišlo, co přijít muselo, takže jsem vyhrkla, že potřebuju jít a že jsou strašně ukecaný 😀 všechno zlé ale k něčemu dobré, aspoň jsem si zdravotními důvody ospravedlnila sednutí do Costy na presso, na které jsem měla stejně od oběda chuť ;).

Bydlíme od minulé neděle a ještě pořád dozařizováváme, dokupujeme drobné vybavení (pořád třeba nemám lis na česnek a šťouchadlo na brambory!) a do toho si dávám kolotoč po razítkách do těhotenské průkazky. Vyloženě mě dojala praktická doktorka, která mi při telefonickém objednání aktivně nabídla čas 16:30… a pak mi řekla, že na EKG musím do vedlejší ulice, kde mají denně od 8 do 16 (věděla předem, proč tam jdu). Tak vejlet do centra pro velký úspěch ještě jednou, a do toho jsem se dozvěděla, že mám už skoro po limitu s hledáním pediatra… ale rozhodla jsem se nerozčilovat.

Realita nezaměstnaných navrátivších se expatů je taková zvláštní, čas se podobá amorfní hmotě, která pomalu teče okolo a sice za ní zůstávají takové věci, jako přestěhované krabice, srovnaná knihovna a spravená skříň, ale zároveň se nám celé dny zdá, že vlastně nic neděláme, a přitom na nic nemáme čas 🙂 Případně náladu. Týká se hlavně blogů a setkání s kamarády, které se nám prostě strašlivě nechce organizovat (druhá věc je, že nemůžeme pít, třetí, že se nám nechce do hospod, u kterých nemáme jako v Irsku předem záruku, že nebudou zahulené). Přednášku bývalého Jirkova kolegy na ČVUT jsme si ale ujít nenechali – sice nás dost překvapilo, že v nové budově v Thákurově ulici je veškerý vstup na karty, takže se nedalo během přednášky ani odskočit (přes vrátnici nás pustili, ale do posluchárny bychom se už znova nedostali), ale Edův výraz a „tyvolé… si děláš kozy“ za to stály 😀

Přednáška byla zajímavá, Eda ji bravurně odprezentoval v češtině – kámen úrazu byl, když přišel slovenský dotaz a on začal automaticky odpovídat taky ve slovenštině, ale bylo znát, jak těžko občas hledá slova a jaký má český přízvuk. Mám pro to pochopení, už při časově sousledném studiu se mi víc jazyků hrozně plete a pro každodenní použití podle mě normální člověk nemůže držet v pohotovosti víc než dva jazyky, v tomhle případě angličtinu a češtinu. Přesto za reakci ve slovenštině sklidil aplaus, na což reagoval „na to, že mám problémy ve svým rodným jazyce, nemusíte tleskat“ 🙂

Po přednášce jsme se šli domluvit na hospodu – navrhoval hned, ale to se nám nechtělo, protože jsme oba byli trochu nachcípaní a unavení, takže jsme se domluvili na středu po přednášce druhého kolegy na matfyzu (tam jsme chtěli původně, jenže na středu se ohlásil opravář sklepních dveří). Skončil dost pozdě a navíc Štěpán psal, že nás Eda shání kvůli čtvrtečnímu, tedy dnešnímu obědu, tak jsme nakonec taky nejeli (a na ten dnešek jsme se nakonec nedohnali).

Jak říkám, na organizování nejsme. Nezvládáme vymyslet program ani pro sebe, natož do něj zapojovat další lidi, pořád bojujeme s nachlazením, aklimatizací a únavou… a když už se o něco pokusíme, narazí to zas jinde. A čas se vcelku krátí 😉 ale nějak nemám energii to řešit. Celý přesun byl popravdě náročnější, než jsme si mysleli, a jsem ráda, že ho máme za sebou. Dopadne, co dopadne…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci, Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Syndrom guided tours

  1. Nojo, žádnej spěch, pěkně aklimatizujte podle svýho tempa, ono se to srovná… 😉
    BTW: Na pediatra je nějakej limit? Pro Matese jsem to nějak zapomněla řešit a s doktorkou jsem se domluvila 14 dní před porodem. 😀

    • tak když už pro jedno dítě máš, asi to není takovej stres, hádám… 😉 pro mě to teda asi taky není taková hrůza, po Praze se asi vždycky někdo sežene, ale jednak totálně nevím koho a jak hledat (na Známýlékař je pražských pediatrů překvapivě poskrovnu), jednak je ten přetlak populačního boomu distribuován různě a prostě jedna brněnská známá, která je plusmínus asi o týden stejně jako já, psala, že když volala jednomu ze dvou pediatrů v okolí, tak prý že se teda snaží pozdě…

  2. joooo, lis na česnek… to je základ domácnosti 😀 já s ním udělám všechno od naklepání masa po zabíjení hřebíků 😀

    a jak po limitu s pediatrem? to musíš mít do určitýho dne najitýho nebo se něco stane?

    • může se stát to, že tě žádnej nebude chtít vzít 😀

      a lis už mám, haleluja, jen mě zas zličínská IKEA vypekla se zadělávacíma mísama, čert aby je vzal!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *