Ve středu tu byla na návštěvě Mili – vrátit průvodce Dublinem, kterého si u nás v Irsku půjčila, a zapomněla ho doma, takže se budeme muset sejít ještě aspoň jednou a nemůžu říct, že by mi to vadilo 🙂 Mili má pro nás nějakou symboliku, protože to byla zároveň naše poslední návštěva v Dublinu a první návštěva mimo rodinu, která se u nás byla podívat na Brigitku.

Bylo to hrozně fajn, ale zároveň velká zkouška – zoufale jsem sbírala témata na normální konverzaci, která by se netýkala dítěte, a každou chvíli utírala ublinkávání, dělala mlíko nebo si házela Briguš na rameno k odkrknutí nebo aby nebrečela, pouštěla melodii z hračky nebo vibrace lehátka a do toho probírala miminčí rýmu a odkládání očkování. Přesně jsem kopírovala kamarádky na mateřské, které jsem jako bezdětná navštívila a po hodince nebo dvou hleděla: jak tohle můžou dělat celý den? Otírat dítěti tlamičku, chovat, aby nebrečelo, do omrzení? Mili byla velmi milá a zdvořilá návštěva, ale bylo mi jasné, že se jí honí hlavou to samé. (Já se snažila být zdvořilá zpětně a aspoň občas nastolit nějaké obecně zajímavé téma, jako kupování bydlení, studium na konzervatoři a prezidentské volby.)

Tenhle pohled na věc „z druhého břehu“ jsem po narození Brigitky úplně zapomněla. On do toho člověk nějak zapluje… prostě to dělat musí. A co je podivnější, dělá to rád! Hormony jsou prostě mrchy a krev není voda 🙂