Neuhlídaná

Může se to stát každému. Na pár vteřin se otočíte, odejdete z pokoje a dítě, v poloze do té doby bezpečné, ale rozšiřující svoje pohybové možnosti každým dnem, to využije k tréninku. Dutá rána a vy už víte, co se stalo. Chvíli úplná prázdnota, jen sbíráte ječící neštěstíčko ze země, snažíte se utišit srdcervoucí pláč a ohmatáváte bouli.

Malá je chvíli celá bez sebe, pak se pomalu uklidní a za pár minut už se směje. Končetiny používá, zorničky se zužují a rozšiřují stejnoměrně, ale stejně: better safe than sorry, takže telefonát a zběžná prohlídka u dětské a pak chirurgie Motol. Najezdím se výtahem jako už dlouho ne – do prvního, pak do přízemí do kartotéky, zase první, třetí, snížené přízemí, naštěstí ale nikde nečekáme, což mě překvapuje. Rentgenová paní je celá nervózní, malé děti evidentně nejsou jejími oblíbenými objekty, Lvíček ale v těžké protiradiační zástěře bravurně zvládá Brigitku udržet nehybně.

Ta je vůbec zlatá: celé dopoledne protivná, ale jen jsme vyjeli, celá bez sebe radostí, že vidí nová místa, zažívá nové věci a poznává nové lidi. Ani na sonu s bříškem celým od studícího gelu, sondu tlačenou hluboko, neprotestuje, jenom… „Ona na mě čůrá?“ diví se doktorka a bere to sportovně: „Aspoň vidíme, že moč je krásně čirá.“ Prořekne se, že ještě nebyla na obědě (je kolem druhé) a nás sem kartotéka vnutila jako akutní případ „pádu z výšky“. Nestěžuje si, spíš se té „výšce“ zasmějem, ale jako poděkování a částečnou kompenzaci vylosuju v batohu malé balení Rafaelo. „A nepotřebujete to spíš vy na obalení nervů?“ ptá se, ale přijme; já na jídlo nemám myšlenky. (Kdybych měla, v čekárně u sona je automat na hotovky a u vchodu dokonce výrobník popcornu, takže motolské chodby voní jako multikino.)

Chirurgické kolečko tedy cajk (mladá medička na úvodním vyšetření mi připomněla Moniskku a Brigule se na ni v jednom kuse smála), všichni milí a až nečekaně rychlí. Bottleneck nastal na neurologii, ale asi po dvou hodinách čekání, z čehož hodinu zabrala domluva s rodinou ruské holčičky, si může Brigitka pohrát s kladívky a tentokrát kontrolovaně se proletět střemhlav. Nejhorší je, že i před okolními ordinacemi se čeká podobně dlouho i déle, a nevím, jestli víc litovat rodiče bezhlavých dvouleťáků, nebo několikadenního novorozence s hematomem. Sama jsem musela nakrmit studeným mlíkem a to jsem ještě byla ráda, že nekojím výhradně. Na výstupním papíru máme zvýšený dozor a noční buzení, v sedačce už trochu znavenou, ale s výletem viditelně spokojenou princeznu. Skoro by ji člověk podezíral, že si to zinscenovala.

Doma jím k večeři zbytky původně plánovaného oběda a sedím, nebo ležím, protože ze všech těch vyplavených stresových hormonů mě bolí svaly, jak kdybych ty čtyři hodiny strávila v posilce a ne v nemocnici. Červen je asi nějaký extra rizikový měsíc úrazů, nebo to prostě máme v rodině – dvakrát za svoji adolescenci jsem musela na motolskou dětskou pohotovost a vždycky to bylo v červnu. Vřele doufám, abych tam teď co nejdelší dobu nemusela…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Neuhlídaná

    • No, vyčítám si to dodnes… ale kamarádka mi říkala, že když se jí takhle něco s dětmi stalo, brala to jako varování, že má být příště opatrnější, a díky tomu se možná nemuselo stát něco horšího, tak se to snažím tak brát.

Napsat komentář: quanti Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *