Daleko od stromu

Vzpomínám dobře na tu chvíli, kdy mi dali moji holčičku na břicho a my dvě se začaly seznamovat – poprvé jako dvě rovnocenné, na sobě fyzicky nezávislé jednotky. Vůbec jsem si neuměla představit, jaká vlastně bude, a skutečnost mě příjemně překvapila: nad očekávání hezké, hrozně vlasaté miminko. Měla jsem z břicha nějaké základní povědomí o její povaze, primárně jsem z ní měla pocit, že je vcelku skromná a hodná – určitě žádná zbytečná potížistka.

To taky platilo, prvních pár měsíců. Někdy kolem prvních příkrmů začaly první potíže. Jíst nechtěla, určitě ne nic, co jsem uvařila, protože v tom byly kousky i po rozmixování. Postupem času vzala na milost skleničky, ale vařené jídlo nejí prostě doteď, i když je to dýňové pyré bez kousků – nevím, jak to pozná, protože ji krmím z misky a ne z originálních skleniček, ale pozná to i namíchané a pak nechce chvíli vůbec nic, takže jsem s experimenty prozatím skončila. Lvíček na to jde jinak, metodou asistovaného kradení (nechá si sníst kus vlastní broskve nebo chleba) ji naučil jíst aspoň ty kousky, takže už mi na desetiměsíční prohlídce nevynadají jako na té osmiměsíční – ještě zhruba před týdnem se s nimi dávila. Díky tomu doufám, že nám postupem času bude z talířů krást víc a víc. (To je výchova.)

O spaní už jsem tady psala. Taky mám máslo na hlavě, že neusne jinak než u prsu, flašky nebo v náručí, ale dlouho usínala sice takhle, ale spala celou noc, tak jakýpak problém. S příkrmy se objevily potíže s trávením, tak jsem ji několikrát za noc utěšovala, a čím jiným než prsem nebo nošením… a zvykla si na to. Pořád doufám, že se to nějak spraví samo, protože o sobě vím, že na Estvilla a spol. jsem moc měkká.

Ale zpátky k té povaze. Sice jsem se vnitřně připravovala, že moje dítě může být raubíř, ale vlastně jsem to moc neočekávala. Celá rodina, moje i Lvíčkova, jsme vcelku klidní introverti a my oba i všichni prarodiče (nejsem si jistá, jak otec, ale babička nevyprávěla žádné horor story) jsme byli hodné děti.

Nojo.

Máme raubířku.

Moje máma, když naposled v pátek přijela a já ji zaúkolovala pohlídáním, než aspoň pověsím prádlo, odjížděla s nevěřícným „to je ale šídlo“. Označení jako zvíře, číslo, lumpajznice a spol. mi z úst plynou téměř nepřetržitě. Přitom ona umí být hodná, ale je zřejmě z té sorty dětí, které si potřebují všechno ozkoušet, všude vylézt, s každým se seznámit. A to je věc, která mě na mém dítěti překvapila asi nejvíc.

Je to totální extrovertka.

Nevím, jestli to má co dělat s tím, že je Střelkyně, ale od doby, co dokáže vnímat, miluje lidi. Brávám ji na procházky do nákupního centra ne z konzumerismu, ale aby měla koho pozorovat. Žertuje a koketuje s pokladními, se staršími dětmi, s dlouhovlasými děvčaty (především) a když ji vezmu na návštěvu nebo někdo přijde k nám, na většinu lidí se zubí svými dvěma zuby (už jí roste třetí, ale ještě není vidět ;)) a dělá si s nimi high five.

Tohle mě samozřejmě nemrzí, jen neustále přivádí v údiv. Hádám, že je to první střetnutí s realitou, že moje dítě prostě není moje kopie a nemůžu na něj uplatňovat svůj vlastní dětský pohled na svět. Jsem zvědavá, jak se to bude projevovat dál.

PS: Tchyně si včera povzdechla: „Co že tak nesnáší oblíkání?“ Já se podivila „to snad nesnášej všechny děti, ne?“ „No já nevím,“ podívala se na mě, „já tohle od svých kluků neznám.“

Pche.

Ještě bude asi mnohem víc legrace, než jsem si kdy o rodičovství představovala.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u “Daleko od stromu

    • no, Mary, musím říct, že mě netěší, že se se mnou ztotožníš zrovna ty 😀 budiž tohle výstraha všem, kdo chtějí hodné holčičky, já znám pár chlapečků „pohodářů“ a občas se nad tím zasním 😀

  1. Nojo, děti jsou radost… 😀 (A neboj, oblíkání podle mě fakt nesnášej všechny děti, paní tchýně už to jenom radši zapomněla ;))

  2. heh, my máme taky radosti s oblíkáním Jách se převlíká asi 15x denně a neustále se dohadujeme o každej kus, kterej si má obléct, nejradši by chodil v trenkách a holínkách

    co se raubířky týče, jestli tě to potěší, mám takový exempláře dva 🙂

    • ale tak… potěší, že v tom nejsem sama, ne že ne 😀

      na vlastní hlavu v oblíkání se ovšem taky netěším…

      • já jsem poměrně netoleratní co se týče oblíkání, myslim si, že dvouletý dítě nemá nárok si vymýšlet, maximálně dám výjimečně na výběr ze dvou kusů, ale jinak má smůlu – dost často odcházíme ven s řevem, ale lepší se to :-))

        blbý je, že to lumpačení se s věkem zhoršuje, protože někdy mi zůstane rozum stát co náš miláček vymyslí za bejkárnu 🙂

Napsat komentář: quanti Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *