Recenze: Kevin Maher – Pole

(Tohle je čtenářská recenze, kterou jsem napsala pro bux.cz. Dovolím si jeden osobnější předodstavec: se stejným knihkupectvím jsem soutěžila už na jaře a vyhrála jsem předprodukční výtisk Než jsem tě poznala. Teď na podzim mě zase napadlo zabrousit na jejich fb stránku, jestli se tam nesoutěží o něco zajímavého, a soutěžilo: rozdávalo se pět knížek na principu losování generátorem náhodných čísel, stačilo ve formuláři zadat, o kterou mám zájem, a vyplnit kontaktní údaje. Už pár týdnů, ne-li měsíců, se potýkám s akutním stýskáním po Irsku, které se snažím zahánět racionálními argumenty, ale čím dál raději se tam vracím aspoň ve vzpomínkách, popřípadě virtuálních světech. Takže když jsem zjistila, že jedna z knížek se odehrává v Dublinu 80. let, musela jsem si o ni zahrát, i když jejím tématem bylo zneužívání dětí klérem. A vysvětluju si svou výhru tím, že právě tohle téma moc zájemců nenalákalo…)

Anotace občas zavádějí. Když jsem brala do ruky Pole, počítala jsem, že si přečtu mrazivý, možná až hororový popis osudu chlapce zneužívaného kněžími v bigotním Irsku 80. let. Z Polí se ale vyklubalo něco úplně jiného – příběh jednoho složitého dospívání, kde zmíněná událost je jenom jedním z dílků skládačky. Popravdě, první dojem, kterého jsem se úplně nezbavila do konce knížky, mi evokoval Mládí v hajzlu (Deník Nicka Twispa). I tam hlavnímu hrdinovi táhne na čtrnáct a uvádí čtenáře do svého života, kde hraje jako u většiny puberťáků důležitou roli probouzení vlastní tělesnosti, bezprostředním jazykem plným hovorových slov a vražedné upřímnosti.

Jim Finnegan (jméno ne náhodou připomíná poslední dílo Jamese Joyce) je nejmladším ze šesti dětí a bydlí ve fiktivní dublinské čtvrti Kilcuman, situované ve „slušnější“ jižní části města. Ostatních pět jsou dívky: rodiče byli odhodlaní to zkoušet, dokud nedojde na syna. Pro Jima je někdy náročné vyjít s pěti sestrami, ale přes všechny výhrady má svoji rodinu rád. Rodinné historky a zážitky zní důvěrně blízce, i když se odehrávají půl Evropy daleko a zahrnují swingball, Connemaru, show Bennyho Hilla, oddělené chlapecké a dívčí školy a neodmyslitelné návštěvy mše.

Nečekala jsem, že mě Pole až tak vtáhnou, ale stalo se. Nejdřív jsem je nedokázala odložit, protože jsem čekala, KDY (a JAK) k tomu zneužití dojde, a potom kvůli zvědavosti, CO se bude dít dál. A děje se toho spousta, protože Pole jako by soustřeďovala všechny možné komplikace, které se dospívajícímu irskému klukovi můžou stát – trable s rodinou, kamarády i láskou, hledání svého místa ve světě a k tomu ještě potřeba zaujmout postoj ke své národnosti, jelikož být Ir v polovině osmdesátých let není nijak zvlášť prestižní záležitost.

Název románu vychází z irské lidovky, která hraje v ději určitou roli, zásadní jsou ale i skladby tehdejší populární hudby, propůjčující jména velké části kapitol. Není vůbec těžké ani pro čtenáře o generaci mladší vžít se do tehdejší doby a do hlavních postav (a kdo by chtěl, může si z „doprovodných skladeb“ pustit soundtrack na YouTube). Ty jsou vyprofilované tak dobře, že máte pocit, jako by to byli vaši sousedé: vypravěč Jim mi byl s každou stránkou sympatičtější a každý z nás má v okolí nějakého toho sígra Mozza, stydlínka Garyho nebo vtipnou a chápavou sestru Fionu.

Minimálně do tří čtvrtin byla Pole jednou z nejlepších knížek, jaké jsem v poslední době četla. Pak se něco stalo, vyprávění začalo pomalu uvadat a ke konci mě hnala spíš než dynamika děje zvědavost, čím bude tohle dílo vrcholit. A konec mi, popravdě, nesedl. Měla jsem a doteď z něj mám dojem, jako když začínáte rozvíjet hodně slibný vztah – a najednou ho utne nějaká úplná banalita. Sedíte, ještě tomu vlastně ani moc nevěříte, a přemítáte: je tohle vůbec možné? Mohl(a) mi tohleto udělat? Nebyla chyba ve mně? A možná ano, každý autor má pochopitelně možnost podniknout se svými postavami, co se mu zlíbí. To, že jim věříte a připadá vám, že je znáte už bůhvíjak dlouho… to je jenom váš problém.

Mějte to na paměti, než se začnete s postavami nějak moc kamarádíčkovat. U některých knížek to jde, jako v mém letošním knižním vrcholu Než jsem tě poznala, jinde byste si je měli držet trochu víc od těla. Ale neznamená to, že byste kvůli tomu měli Pole předem zavrhnout. Naopak, určitě stojí za přečtení, zvlášť jestli máte trošku vztah k Irsku, dospívající mládeži, hudbě 80. let nebo Nicku Twispovi. A samozřejmě toleranci k některým drastičtějším a kontroverzním tématům.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *