Vánoce jsou doba, kdy se vrací expati domů. Tak jsme se zeptali Štěpána, kdy dorazí, a jestli přijedou i další naši exirští spolubojovníci; dozvěděli jsme se, že Honza tráví svátky na Havaji, ale Eda tu bude a můžeme domluvit na sobotu hospodu. Dohodli jsme si hlídání a vyrazili na šestou do Potrefené husy Na Verandách, kluci se objevili přesně ve čtvrt na sedm.

Nastává ambivalence stejná, jakou chovám k našemu pobytu v Irsku: na jednu stranu si toho zážitku vážím, na druhou stranu si tak trochu přeju, aby k němu nikdy nedošlo. Obojí totiž nabourává moji spokojenost s malým lokálním životem. S klukama jsme probírali opuštěnost západního pobřeží Irska, švýcarský systém dopravy a turistické cíle v Kalifornii, všechno záležitosti, které jsem zažívala ještě dva roky zpátky na vlastní kůži a teď jsou pro mě podobně nedostupné jako cesta na Měsíc. Zjistila jsem, nebo spíš si ověřila, že se mi s nimi povídá tak dobře jako s málokým – jednak to jakožto Googleři jsou fakt chytří lidi, jednak ta zkušenost života v jiné zemi je prostě nepřenosná. Taky jsem si oživila doutnající pocit, že mi chybí poznávání nových zemí, kultur a prostředí, a že bych se – dokud nemáme dítě svázané školní docházkou – klidně někam ještě na rok, na dva přesunula. A pochopila jsem, že si už vždycky budu vědoma omezených možností, které u nás jsou, a zároveň jakákoli emigrace znamená, že do nové země nikdy bezezbytku nezakořením. Nahouby.

Štěpán se neplánuje vracet a já se mu na jednu stranu nedivím. Na stranu druhou, my tu máme rodinu, a aktuálně je spíš důležité, že to znamená „Brigitka tu má prarodiče“. Hlavně ty z Lvíčkovy strany. A důležitý je pro mě taky fakt, že jsem se doteď živila vždycky něčím dost podstatně spojeným s češtinou. Ano, teoreticky bych se mohla uchytit třeba v nějaké firmě obchodující s Českou republikou, ale jestli jsem z té vyhlídky úplně nadšená…

Nicméně našich čtrnáct měsíců v Dublinu mě naučilo ještě něco. Neřešit budoucnost. Ne přespříliš. Život člověka stejně zavane do nějakých úplně netušených končin a většinou stačí zkrátka se těm proudům nebránit. (Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že se jednou odstěhuju do Irska, klepala bych si na čelo.) A ať už to s námi dopadne jakkoli, věřím aspoň v to, že jako jsme se v sobotu sešli na tatarák a nefiltrovaný Staropramen v Praze, sejdeme se během příštího roku v Dublinu nebo Curychu. Aspoň na ten víkend 🙂

A za historku končící slovy „smál jsem se tak, že to málem bylo poprvé, co mě jeptiška vyhodila ze synagogy“ vřele děkuju 😉