35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Za hranice všedních dnů (kam až to půjde)

Už jste asi zvyklí, že tyhle prázdniny píšu celkem sporadicky, ale tentokrát to mělo ještě další speciální příčinu: byli jsme s dětmi poprvé u moře. Od pátku do pátku, letecky na Krétu s all inclusive. A bylo to skvělé. Děti nadšené z moře i z nabídky jídla, spokojené, vyřáděné vždycky usnuly a my si dali skleničku a noční koupání v bazénu… a teď už tu fantasmagorii musím stopnout, protože mě jinak odvezou do Bohnic, že blouzním na veřejnosti 😀

Bylo to peklo na kolečkách. Vikouš prořval skoro celou cestu a usnul v transferu těsně před hotelem. Bríga byla po cestě hodná, ale pak nasadila a zvyšovala laťku každý den skoro celý týden. Ani jeden neposlouchal, dělali ofuky s jídlem, odmítali spát po obědě a byli pak celé odpoledne na odstřel, byli protivní, hádali se, mlátili se a hlavně byli na nás neuvěřitelně drzí a hnusní. Jedno dopoledne jsem Bibině uložila, ať na mě počká venku, než zamknu, a ona mi místo toho uteklana pláž za klukama. Hledala jsem ji zoufale asi deset minut v celém areálu a brečela vzteky a úlevou, když jsem ji uviděla. Den před odjezdem jsem zase musela Vikouše na pláž donést, protože se odmítal hnout z pokoje (a poslední odpoledne a dopoledne už nikam nechtěli jít oba). Po jednom obzvlášť náročném dni rozbili oba u večeře v rozmezí asi půl minuty skleničku na pití; a asi v půlce pobytu jim nejspíš nesedlo něco v jídle a oba se v noci pozvraceli a druhý den (a chce se mi napsat celý zbytek pobytu) nejedli už skoro vůbec nic. Alkohol byl nutnost a s koktejly, pivem nebo vínem jsme většinou začínali už tak kolem půl jedenácté dopoledne. Odpočítávali jsme každý půlden, v letadle domů si zhluboka oddechli a rozhodně nemáme v plánu podobnou akci opakovat dřív než za tři čtyři roky. Holt necestovací děti.

Ale z fotek je to přesně ta idylka z prvního odstavce… 😉

dov1 dov2 dov3 dov4 dov5

Restart

Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…

Fotky 22. týden

…a někdy za sto let třeba budou i ty z minulýho! 😀

Asi nemá cenu vracet se moc ke Krkonošům, jen že mě fakt těšilo a užívala jsem si, jak personál i spolurodiče obdivovali kobliha 🙂 každou chvíli jsem slyšela „ten je k sežrání“, každou chvíli někdo, kdo šel kolem něj, ho potřepal po hlavičce jako přátelského pejska. On si to pochopitelně užíval taky 😉

V pátek byla večer „Show TV Stars“, což obnášelo zhruba 10-12leté děti zpívající hity jako Pátá nebo Nonstop, plus karneval. Vikouš se prodral do popředí davu diváků a trsal do rytmu, Bibi ve vlastnoručně vyráběné masce kočičky získala roli kočičky v inscenaci pohádky o řepě a Lvíček… dostal roli řepy 😀 do té doby jsem netušila, jak se dokáže, vtělen do řepy odolávající vytažení, až pekelnicky smát!

No a v sobotu B dostihla únava. Horský vzduch, denně dopolední i odpolední náročný fyzický program plus psychická náročnost… měla teplotu, odmítla se účastnit dopolední „olympiády“ a proležela tu dobu na pokoji. Uvažovali jsme, že se odhlásíme o den dřív a pojedeme přes odpolední spánek domů, ale nakonec jsme se to rozhodli risknout a byl ten jeden den ještě fajn. Večer bylo pasování předškoláků na školáky a řeknu vám, hezká tradice to je 🙂

Fotky konečně tady a během víkendu se snad dostanu up-to-date. A k popiskům. Ehm.

Tady teče pěknej potůček! -To je Labe… (22. týden)

V úterý jsem horečnatě balila oblečení své a dětí. Ve středu dopoledne jsme nevyužili nabídky dát B. na dopoledne do školky („proč, když budeme oba doma“) a později pochopili, že to bylo špatné rozhodnutí, když jsme na střídačku krotili dvě protivné děti, zatímco L. balil svoje oblečení a hygienické potřeby a já vydávala jídlo a myla nádobí. Po obědě jsme děti a zavazadla nasázeli do auta a vyrazili do Krkonoš na školku v přírodě.

Nevěděli jsme moc, co čekat. Lvíček čekal špatné noci, kdy se v jednom pokoji budou děti budit, a problémy s jídlem. Já čekala neustálé stínování batolete, aby nepřišlo k úhoně, a blahodárný horský vzduch. Dohromady jsme čekali, že se B trochu líp socializuje se spolužáky a získá nějaké ty zážitky. Některá očekávání se naplnila vrchovatě (hlavně ty zážitky a stínování batolete), jiná částečně, ale rovnou prozadím, že děti spaly a jedly mnohem líp než doma 😀

Bydleli jsme v hotelu Velveta a myslím, že je jen v pořádku, když jim udělám reklamu – všichni byli moc milí a ochotní, když jsem kupříkladu rozbila v koupelně skleničku (co možná nejpečlivěji, ve vlastním zájmu, posbírala pozůstatky a nahlásila to na recepci), druhý den mě zastavila uklízečka a div se neomlouvala, že doufá, že zvládla všechno vyluxovat. V hotelu je hrací koutek v jídelně a celý jeden pokoj v patře přebudovaný na místnost pro děti (nastrkané ke zdi tam byly i lavice, takže tam zřejmě jezdí školy v přírodě), od takových dvou tří let asi super, ale s ročním batoletem jsem nacházela spoustu nedostatků, jako minimum odkládacích ploch nad metr výšky, jezírko s rybami, ohniště a gril nebo popelníky před hlavním vchodem s takovými těmi kamínky na uhašení vajglů zhruba ve výši ramen zloprcka. Hodně baby unfriendly je taky zabudovaný sprcháč se sprchovou hlavicí napevno u stropu, kde se nechtělo sprchovat ani jedno dítě 🙂 na požádání vám ale dají do pokoje dětskou postýlku a na dámském WC v přízemí je přebalovák. Jen trochu nešikovně umístěný v blízkosti sušáku na ruce, který jsem napoprvé párkrát nechtěně spustila, Vikouš se ho strašně bál a pak dostával hysterák už jen při vstupu do dveří 😀

Horský vzduch nám dal zabrat všem. První celý den jsme se nemohli dožrat a po vydatné snídani jsme museli jet do Vrchlabí na svačinu, odpoledne to bylo nějak podobně, další den už jsme se srovnali. Viki se na pár dní vrátil ke dvěma denním spánkům (asi po čtyřech měsících!), Brigule přeochotně usínala mezi jednou a půl druhou. Co se týče denního programu, dopoledne a odpoledne nám vždycky zabavili děti (i když předávání B. se málokdy obešlo bez breku, že chce s tátou), občas byla nějaká akce i večer. O dopolednách jsme jezdívali na kávu do Black and Wine a jestli budete mít někdy cestu do Vrchlabí, můžu jenom a jenom doporučit. Vynikající káva, milá obsluha, zkrátka stálo nám to i za to vždycky složit kočárek a vyšlapat schody do prvního patra 🙂

Mohla bych se rozepisovat na román, ale nestíhám – pořád jsem ještě nedohonila zameškaný maraton domácích prací, hlavně prádla. A mohla bych vám taky dát fotky. Ale nedám, protože hodinu před odjezdem (v neděli po obědě) se mi podařilo potřetí a definitivně rozflákat displej na telefonu. Tedy podařilo se to Vikoušovi, když jsem se ho marně snažila zabavit v jídelní židličce… ale koho to zajímá. Takže fotky někdy, až je vykopu ze stažené zálohy. Nepřímo úměrně k hoře povinností klesá čas, který mám na všechny ostatní aktivity, protože žumrlína třeba dneska usnula až v půl jedenácté. Takže zbytek reportu a fotky snad někdy do konce týdne…

PS: Ani jsem se nedostala k historce z titulku. To jsem takhle obdivovala potůček, který tekl pod hotelem… Víte co, já měla svého času pětku ze zeměpisu. Některé věci mi prostě někdy nedocvaknou 🙂

Zase jednou na Malé Skále

Jeden Lvíčkův příbuzný (synovec jeho dědečka, konkrétně) si před několika lety postavil v Českém ráji roubenku. Poprvé jsme tam jeli dva měsíce před mým prvním porodem, když jsme se vrátili do ČR a po týdnu s prarodiči v panelákovém 3+1, kde jsme si lezli po hlavách, dostali před nastěhováním do nového pronájmu možnost na pár dnů vypadnout. Byla to jedna z mých nejlepších dovolených, funěla jsem s břichem na Vranov a Frýdštejn a zamilovaně pozorovala ranní mlhy stoupající z lesů.

Podruhé jsme tam jeli loni na podzim. Já relativně čerstvě těhotná, Bibina už velká a hlídatelná, takže jsme si to užili snad ještě víc, včetně výletu na Frýdštejn i s prohlídkou a kávy v restauraci Kovárna. Letos jsme si dali premiéru se dvěma dětmi. Konečně jsem nejela těhotná – a zároveň si nemohla dát ani pivo ke grilování, protože koblih snáší bublinky dost tragicky.

Bylo nás pět dospělých – my, tchyně a její rodiče. Koblih byl poněkud rozhozen změnou prostředí a přes den spal dost tragicky, na druhou stranu se skoro vždycky našla náruč ochotná nosit ho v klubíčku, jak to má nejradši = vyvýšená hlava kvůli refluxu, z něhož ho podezírám, i když moc nebleje, protože vleže je vyloženě nerad, a hlavou do prostoru, aby všechno viděl. Kupodivu se v tom nejochotněji jevil (pra)dědeček, stejně jako tchán z vnoučka naprosto na větvi. Jsou z něj o dost víc auf než z Bibiny, ale o tom zas někdy jindy.

V pátek jsme dali kafe a zákusek i s mimiňákem, v sobotu a v neděli jsme si ho dokonce lajsli nechat v chalupě a jeli na výbornou kávu v maloskalském infocentru Vejměnek. Milujem to tam, jen v sezóně je tam logicky vždycky dost šrumec – konec září je v tomhle směru mnohem příjemnější. V sobotu jsme vzali kobliha na procházku do skal, ale řval, tak jsem ho v altánku u cesty nakojila a pak s ním jela sama domů, zatímco Lvíček si vyběhnul na Frýdštejn. S břichem jsem to před třemi lety supěla hodinu, sám tam byl za dvacet minut. Inu… 🙂 Ale bylo strašně fajn mít v rámci dovolené i chvíli samoty jen tak pro sebe!

Večer nás při grilování pod pergolou zastihly přívalové deště – vůbec nám to nevadilo, i když na nás pršelo i ze stran, a maso i klobásky byly z grilu skvělé.

V neděli jsme si v podvečer skočili na zmrzlinu a domů oklikou přes skály pod Vranovem. A pak už pomalu balit. Bylo super strávit pár dní uprostřed přírody, ale po cestě domů vydržel koblih spát slabou hodinku, vzbudil se na začátku Jižní spojky a celou cestu přes Prahu prokvílel, takže na Barrandově vzbudil i Briguli. A to to byla blbá hodina a půl, oba byli najedení, nevyspalí a nebylo ani zvlášť vedro.

Máme necestovací děti, sestimsmiř.

Perník je v Pardubicích za 25 korun

Aspoň ten polomáčený v čokoládě, v nádražním perníkovém stánku. Bez čokolády byl za dvacku 🙂

Sraz v Pardubicích jsme s Puffin plánovaly už dlouho. Jednou jsem to plácla, když jsme vymýšlely možnost, jak se vidět, aniž bych Lvíčkovi plácala den dovolené a nutila ho kodrcat se do Hradce na pro něj beztak vcelku nepodnětný pokec matek s dětmi. Věděla jsem, že Puff jezdí přes Pardubky do Zlína a že pro mě je to zas naopak první stanice dálkových „rychlovlaků“ typu Pendolino na východ. Jenže pořád se nám nedařilo, plány hatily nemoce (naše nebo dětí), případně počasí – a když už to konečně vypadalo, bez varování zavřeli trať Pce-HK 😀 Takže se Puff naštvala a obětavě přijela autem. Ono se to nakonec i hodilo, protože jsme se musely přizpůsobovat jen jednomu jízdnímu řádu.

Brigitka byla výjimečně hodná v metru i ve vlaku, kde se vztekala jen při odnesení z dětského kupé. Jinak všem akorát padesátkrát zopakovala „jedeme váčkem“ a třicetkrát „svítí suníčko“ a od spolucestující si vzala několik pěnových bonbonů a zkrmila mi je, koukala z okýnka… prostě užila si to. Já měla nervy jen posledních pár minut před Pardubicemi, kdy jsem se nastěhovala do chodbičky, abych stihla vystoupit, Bibiňous chtěla pořád lézt na schody a já trnula, že se dveře otevřou a poslední, co z ní uvidím, bude rozházené tělíčko na náspu. Tfuj.

Na prvním nástupiští pardubického nádraží je ten nejdivnější výtah, kterým jsem v poslední době jela – má dveře v horní a spodní stanici na jiné stěně, což je v pořádku, ale chybí mu vnitřní dveře, takže vidíte posunující se beton. Něco mi říká, že to není úplně podle současných norem 😀 Ale výstupní haly jsme zdárně dosáhly a tam už na nás čekala Puffin s Matýskem.

První věc byla daná dávno předem: kafe v Costě. Měli zrovna speciál, Salted Caramel Corto; já chtěla něco s míň kofeinem, tak jsem si nechala dát slaný karamelový sirup do latte. Baristka mě varovala, že to není úplně ono, a měla pravdu – ale špatné to rozhodně nebylo a obsluhu v pardubické Costě řadím na ty nejvrchnější příčky v příjemnosti i profesionalitě. Prťata se chvíli přetahovala o mříže, pak o Matýskovo autíčko a nakonec svorně zdrhli posuvnými dveřmi, takže nápad Puffin nechat si pro jistotu dát kávu do kelímků se ukázal jako nanejvýš prozíravý – sbalily jsme se a vyrazily za nimi. Měly jsme namířeno na hřiště do Bubeníkových sadů se zastávkou na oběd cestou a Puffin to měla trochu zkomplikované tím, že si zapomněla kočárek a samozřejmě jako z udělání Matýsek odmítal udělat krok, takže ho většinu času nesla na koníčka. Tohle v kombinaci s mým těžkým batohem mě vedlo k hovězímu nápadu odpočinout si na náměstí s vodotrysky stříkajícími přímo z dlažby. No… ještěže na všechny delší cesty beru několikero náhradního oblečení 😀

U vyhlídnuté restaurace mělo být hřiště a přímo na zahrádce dětský koutek, ale realita se od mapy poněkud lišila – na souřadnicích hřiště jen vybagrovaný trávník a zahrádka zavřená a v rekonstrukci. Dál se nám už ale nechtělo, takže jsme zakotvily na druhé, přední zahrádce, kde naši pidižvíci otrhávali ozdobné květiny a prolézali pod stoly. Já si objednala hovězí vývar a „rozlítané ptáčky“, protože polévka, rýže a hovězí maso patří mezi poživatiny, které se Brigulína občas uráčí pozřít. Polévky udatně snědla pár lžiček, pak odmítla s tím, že „neutná“ (ani jsem se jí moc nedivila, byla to taková masoxová voda s mdlými nudličkami těstovin a zeleniny), pak jsem ji přemluvila i na pár soust rýže a ptáčků. Porce byla tedy obří a vzhledem k tomu, že mi moc nepomohla, jsem kopec rýže nechala. Dostala jsem chuť na nealko pivo, tak jsme si daly s Puff lahvové napůl. Zbylé kapičky velmi zaujaly Matýska 😉 Když jsem si chtěla jít před odchodem odskočit a přebalit/převléknout Bibinu, zjistila jsem, že kakala, takže mě trochu obešla hrůza (přebalovák na WC samozřejmě nebyl), ale byla extrémně hodná a zvládla přebalení na zavřené záchodové míse 😀 Vyfásla náhradní oblečení a šlo se do parku.

Hřiště bylo fakt pěkné, děti oblezly všechny možné klouzačky, houpačky i prolézačky a obsypávaly se štěrkem, i když mám pocit, že zvláštní zalíbení v sobě nenalezly – Brigitka Matýskovi párkrát řekla Dario, no a to žádného chlapa dobře nenaladí 😀 Ale zvládly jsme si s Puff trochu popovídat a trochu (hodně) prcky utahat, než jsme se vydali na zpáteční cestu. Oběma jsme koupili točenou opočenskou vanilka-kokos a Bibina jí většinu zpucovala – z-m-zinka, to by jí jelo. Mates začal být cestou už pěkně protivný a Brigulína v půlce usnula v golfkách 😉 Došla jsem s ní k puffinautu, provedly jsme výměnu rukojmích (navzájem zapůjčené washi pásky, knížky, dárečky a vyřazené dětské knížky, které Bíbu nadchly a donekonečna je probírá doteď) a já měla tak akorát čas mazat na svůj vlak.

Cestou zpátky jsem měla rezervaci do dětského kupé, kde mi byla víceméně nanic, protože tři čtvrtiny cesty Bibina prospala, ale zase jsem se tím pádem aspoň vešla do kupé i s golfkami a nemusela ji někam přendavat a budit. Pak zase vystoupit, céčko, přestup (kde se od rána rozbil výtah, naštěstí mi s kočárkem někdo pomohl), béčko, Zličín a domů. Odcházely jsme v půl deváté a zpátky dorazily kolem půl šesté, takže fakt celodenní výlet (a z toho půlka doby v dopravních prostředcích). Celý pátek jsem se z toho vzpamatovávala, ale jsem ráda, že jsme to spáchaly – myslím, že o měsíc později už by to pro mě byl fyzicky problém, teď mě večer bolí břicho, i když jdu jen na pitomej dvouhodinovej nákup a odpoledne přetahám pár stěhovacích beden 🙂 Myslím, že i Briguš měla zážitek, takže díky za to!

Fotky do galerie jsem líná vybírat, stahovat a zase nahrávat, takže odkazem zde. Je jich moc 😉 To úplně na konci je štěrk z hřiště, co si chudák Bibina natahala v botech…

Od Milovic po Třešť (Lvíčkova dovolená, 29. týden)

Tenhle týden byl strašně nabitý a já přemýšlím, jak to nějak shrnout a zkrátit, aby to vůbec někdo četl 🙂

Pondělí – Mirakulum. Nebyli jsme si jistí, jestli to pro našeho prcka už bude, ale užila si to maximálně. Hlavně batolecí houpačky v podobě takového košíku, z kterého nešlo vypadnout. Stejné košíky byly i v lanovém centru a nepřekvapí, že naši žumbrlínu nadchlo letět na laně a na konci se zarazit a vyhoupnout asi o pětačtyřicet stupňů. Dryáčnice.

Tuhle lanovou prolézačku jsem si pak prošla sama a měla jsem co dělat, L. s B. mají můj obdiv.

Úterý – akvapark. Jak jsme tak přemýšleli, co v horkém dni, vyšlo nám zkusit bazén, a to ideálně hned dopoledne, aby se to pak netlouklo se spaním. Bibina byla nadšená z erárních konviček, ryby („ýba“) chrlící vodu i nerezové skluzavky mezi dvěma částmi brouzdaliště. Po půl hodině už ale byla úplně rozmáčená a vychlorovaná, šedesátiminutový vstup byl přesně akorát.

Středa – lesní hřiště Křivoklát. Už jsme měli plné zuby ježdění přes Prahu, takže i když byla v plánu ještě chlebská zoo, rozhodli jsme se zůstat tentokrát na západní straně a našli Rekreačně naučný areál Křivoklát. Bibina si oblezla dřevěná zvířátka, která „nejsou herními prvky“, pohoupala se na houpačkách a byla spokojená. My taky, protože tam byl stín, pár lesních jahod a malin a vznikala nová expozice, tentokrát geologická, takže máme motivaci tam časem zajet znovu. Jen kdyby tak byla bývala poblíž nějaká cukrárna 😉

Čtvrtek – předpřejímka bytu. Odevzdali jsme dítě babičce, která si na to obětavě vzala dovolenou, a jeli zaměřovat kuchyň a kontrolovat nedostatky. Hrozně pozitivně nás překvapil jednak od kamaráda doporučený kuchyňář, jednak byt jako takový – skoro všechno, včetně výhledu, hezčí, než jsme čekali. Mezi drobné výjimky patřil humpolácký balkón jak z ubytovny SSM a taky fakt, že v roce 2014 je možné namontovat vstupní dveře bez kukátka – to bylo jaksi standardně už v babiččině paneláku z roku 1959 a tudíž nás nenapadlo si ověřovat, že tam bude, asi jako by nás třeba nenapadlo ověřovat, že okna budou mít kliky. Lvíček je frustrovaný, že vchodové dveře neladí k ostatním dveřím ani k podlaze, což se ještě prohloubilo, když se dozvěděl, že dodavatel dveří nabízel možnost je prostřednictvím polepu sladit. Já si připadala jako idiot, protože mi přišlo, že jsem pořád jenom fotila a všechno jsem měla nafocené ze všech možných úhlů minimálně třikrát, a doma jsem zjistila, že dětský pokoj není na jediné fotce a třeba chodba jen na jedné úplně mizerné s otevřenými dveřmi na záchod a fotobombujícím Lvíčkem 😀 Měla jsem počkat, až všichni dodělají, co mají, pak je vyhnat a projít všechno v klidu. No co už, po tom se snad historie ptát nebude…

Cestou jsme projížděli naší bývalou ulicí a celkem nás překvapilo, co si sousedi při zateplování nechali dát na fasádu…

Pátek – Jihlava, Roštejn a Třešť. V pátek ráno si pro změnu odvezli Bibinu prarodiče od nás a jeli s ní na výlet za známými na chalupu. Podle reportů si to neskutečně užila, hladila morčata, štěňata, běhala po zahradě s kočárkem a cpala se grilovaným masem. My dorazili po pozužované D1 do Jihlavy a zaparkovali v novém místním obchoďáku na oběd.

Moji čtenáři z Vysočiny se doufám neurazí, ale prosímvás, to je divnej kraj – sedli jsme si na terasu druhého patra dvoupatrové restaurace a dozvěděli se, že denní menu si můžeme dát jenom dole. Francouzské brambory ale byly dobré a hned po obědě jsme vyrazili do ZOO. Tomtom nás dovedl místo na parkoviště na cyklostezku, tak jsme ho (obrazně) hodili do škarpy a jeli podle cedulí.

Chybí ještě ten stavební..!

Jihlavská zoo je menší, ale pěkná (takže jsme samozřejmě celou dobu mysleli na to, jak by se tam pišišvorovi líbilo). Prošli jsme ji asi za dvě hodinky a pak se vyrazili ubytovat do našeho hotelu v Třešti. Cestou jsme chytili uzavírku silnice z Jihlavy na Pelhřimov, kterou se nikdo neobtěžoval zanést do RDSka, čímž pádem byl Tomtom zase blízko újmy. Nakonec jsme to v pátečním provozu jakžtakž docukali k semaforu a pak už bez obtíží přijeli do Třešti. Plán na zbytek odpoledne byl Roštejn – na poslední prohlídce okruhu A jsme byli jediní (pak mě trochu mrzelo, že jsme si nepřikoupili navazující B) a pak si obešli ještě přilehlou oboru. Turistická trasa fakt vedla přímo oborou, šlo se po schůdkách přes plot – na divoké prase jsme naštěstí nenarazili 😉

Odpadli jsme v deset, chvíli po večeři, takže jsme se probudili 6:40 a na snídani, co měla být od sedmi, vyrazili asi ve čtvrt na osm. U dveří restaurace jsme se srazili s číšníkem, co nás včera obsluhoval při večeři, nesoucím pytle s pečivem: „Nám tady votvírá teprve obchod v sedm,“ vysvětloval, když nás pouštěl dovnitř. „Dokdy jste tu včera byl?“ nedala mi zvědavost. „No… do jedný,“ přiznal. Pingl tvrdý chleba má!

Jinak se nám ze sobotního programu nevydařilo lautr nic. Napadlo mě zajít se před odjezdem podívat na třešťské betlémy, ve všední den přístupné od osmi… v sobotu až od 9:30. Bylo asi půl deváté, nechtěli jsme čekat, tak jsme se odhlásili a vyjeli na rozhlednu na Oslednici. Dorazili jsme tam po deváté. Měla otevřeno od desíti… Zase se nám nechtělo v kukuřičném poli tvrdnout tři čtvrtě hodiny, tak jsme jeli do Telče.

Vanilka a černý rybíz z krámku se zeleninou, ať žije opočenská točená!

Vy víte, že já nejsem církevně založená, ale tohle mi přijde už malinko smutný…

Telč byla celá opáskovaná organizátory nějakého triatlonu, takže se nedalo ani přejít náměstí, ani obejít park, aby na ně člověk nenarazil. Na jednom konci dřevěného mostu jsme je našli prudit skupinku japonských turistů, kteří nechápali, proč nemůžou na druhou stranu. Já taky nechápala, jaký má proboha smysl o prázdninové sobotě ucpat celé město, znepřístupnit ho pro turisty a to všechno proto, aby si pár lidí mohlo oddělat klouby na kočičích hlavách? Neměly by se triatlony pořádat někde v přírodě? Komplikovaný byl kvůli nim i výjezd z centra. Lvíček následoval auto před námi, které dostalo od pořadatelů v reflexních vestách instrukce. Sám u nich nezastavil, protože měl obavu, že by je musel inzultovat 🙂

L. si brání svoje ledový kafe, co mu upíjím

Zátiší s telčským náměstím, mojí citronádou a malebnými triatlonovými zátarasy

Na oběd v Třešti musím nedoporučit restauraci U Hraběnky – u burgeru asi za 250 korun by člověk očekával jinou kvalitu, než ztvrdlou housku ze supermarketu a kečup místo omáčky. Zaplatili jsme, nenechali ani korunu dýška a zvedli kotvy směr D1 zpátky na Prahu. K prarodičům jsme dorazili ve tři, těsně potom, co se naše holčička probudila, a dál už to znáte 😉

No a dneska jenom chcípáme vedrem… seriózně už uvažuju nasednout do auta a nejvíc mastňácky odjet do nějakého klimatizovaného nákupáku, protože je tam sakra alespoň kousek chládku!!

Do Českého ráje (27. týden)

…cesta příjemná docela byla, ale to balení. To balení…

Pro mě je ta Malá Skála nějak zakletá. Když jsme tam byli před necelými dvěma lety, byla to pro nás krásná intezivní několikadenní dovolená, poslední před porodem, a já ji na blogu odbyla dvěma větami – přitom výstup na Vranov, pěší cesta po hřebeni na Frýdštejn, stezka po starých chalupách v Železném Brodě, nákup v podnikové prodejně výrobny skleněných korálků… takových zážitků! Tentokrát šlo vlastně o první dovolenou s prckem, a já se zas ne a ne dokopat k popisu. Český ráj se prostě popisu nějak vzpírá, teď už to ale nevzdám.

Čtvrteční plán: uklidit byt, vyžehlit, zabalit. Čtvrteční realita: dítě vstávající ve čtyři a já nepoužitelná zombie. Náhradní plán: vyspat se s dítětem od osmi do desíti a zavolat mámě, ať mi z titulu důchodkyně přijede pomoct. Přijela, a i když mi Brigule stejně zašlapala čerstvě vytřený obývák, stejně to byla velká pomoc.

Pátek: cestovní horečka, balení jak na čtrnáct dní na konec světa, nervy a nakonec velmi příjemné překvapení, že cesta trvala od tchyně slabou hodinku. Brigča se bojí v hospodě a i když ochutnala ode mě pstruha a od babí hovězí líčka, nehnula se nám během oběda z klínů. Odvážíme je na chalupu a jedeme sami na Kozákov. Před dvěma lety jsme to zkoušeli taky, ale bylo zataženo a pršelo, výstup na rozhlednu tudíž neměl cenu. Tentokrát bylo krásně a z ochozu věže jsme viděli Trosky, Milešovku, Ještěd i Sněžku. Ve stánku s polodrahokamy jsme neodolali a pořídili Briguš jako suvenýr dva „kamí“, růženín a sokolí oko 🙂

Nějak se nám ještě nechtělo domů a turistický rozcestník sliboval „Radostnou studánku“ ve vzdálenosti 0,5 km. Ideální, kraťoučká procházka… z které se vyklubalo zhruba stometrové prodírání chroštím a kopřivami a pak půlhodinový lesní krpál, na jehož konci nebyla ani blbá infocedule, jen jakási oplocená kapličková stavba s madonkou. Prosím vás, nikdo tam nikdy nechoďte 😀

„My jsme si zase nevzali ty housky,“ vzpomenu si na svačinu vyrobenou původně na cestu, kterou jsme nestihli sníst. „Jestli jsou v lednici, tak na nás počkaj,“ ubezpečuje mě L. „…a jestli ne, tak nám přijdou naproti“ 😀 

„Dáš si medovník?“ obrací se L. na Bibinu, která promptně zdrhá. „Ani náhodou, co, to zavání jídlem…“

Lvíčkovi praskla žárovka v autě. Jelikož na Mondeu není úplně triviální ji vyměnit, respektive není trivální ji vyměnit bez pořádného nářadí, rozhodl se, že sjede do Fordu v Ohrazenicích u Turnova. Jela jsem s ním, jenže v Ohrazenicích provozovnu ne a ne najít – věděli jsme adresu, ale TomTom tam neznal ulice. Nastavila jsem navigaci Google map, která nás vzala na dálnici, po asi pěti kilometrech prvním sjezdem sjet, zase najet a sjet v Ohrazenicích, kde měl adresu Fordu zanesenou v jednosměrném sjezdu z dálnice… a přitom byla za rohem, jednu křižovatku od místa, kterým jsme čtvrt hodiny předtím projíždeli. Ehm

A byla zavřená. „Vždyť v sobotu měli mít do půl dvanáctý!“ nadával Lvíček, a vtom mu to došlo: „Sakra, on je vlastně svátek!“ Já to říkala už v září, kdy jsme se taky hnali do nějakého zavřeného krámu, že tyhle sobotní svátky by se měly zakázat. Tak hlavně, že jsme se krásně projeli 😀

Cestou zpátky jsme se aspoň zastavili na točenou zmrzlinu v cukrárně-pekárně, nově zařízené na místě bývalého konzumu. Měli tam taky nádherné zákusky, ale doma byla bábovka, medovník k oslavě tchyniných narozenin a celkově jsme byli přeslazení až až.

Tchyně: „Bíba krmí pavouka.“
Já: „Čím?“
Tchyně lapidárně: „Kamenama.“

Po obědě jsme dostali tip na restauraci Kovárna ve Frýdštejnu, kam jsme chtěli vzít i babičku s dědou, ale nechtěli, tak jsme jeli sami. Interiéry hezké, ale páru u vedlejšího stolu zrovna nabízeli moučník zdarma za nějaké „problémy s těmi žebírky“, a nám napočítali kohoutkovou vodu dvakrát, což jsem bohužel zjistila až doma, protože L. platil, když jsem byla zrovna na WC. Mají ale otevřeno snad měsíc, tak věřím, že to vychytají – pokud se za dvě skleničky ke karafě vody platí dvakrát, bylo by fér to zmínit (dva půllitry jsme fakt nevypili).

Potom jsme se chtěli projít, seznamácké mapy avizovaly vedle hospody konec nějaké naučné stezky, tak jsme to zkusili. „Stezka“ ale vedla po silnici a nebylo na ni, aspoň toho asi půl kilometru, co jsme ušli, zhola nic naučného, tak jsme se vrátili k autu a dali aspoň ten Frýdštejn, kam se mi posledně už megatěhotné fakt šplhat nechtělo. Měla jsem recht, na věž bych se s břichem určitě nevyškrábala 🙂

Po návratu do Prahy vybalujeme zbylé zásoby, mimo jiné jsme dostali dvě krabičky „mlíčka s kaší“, nějakého prefabrikátu od Nestlé, od kterého B. nikdy nic nejedla (umělohmotné pudinky, přesnídávky…). „Vsadím oboje baleríny, že to pít nebude,“ prohodím na adresu pochutiny. „Přihodím boatshoes,“ souhlasil L.

Večer grilovačka, ráno balení, návrat. A ze šťastného dítěte, které chodilo na „ryby“ k mělké louži na konci zahrady nebo se prohánělo na „mopo“ (motorce) na patnáctimetrové terase a spalo dvakrát denně (tchynino líčení „zeptala jsem se, jestli chce dělat hají, ona řekla hají, lehla si a za chvíli usnula“ mi vaří krev doteď), se zase stala městská hydřička, co dva dny po sobě kolem poledne strašně unavená dvě hodiny trojčí, než se mi ji podaří uspat téměř násilím.

Asi potřebuju barák se zahradou.

Zatracení emigranti

Vánoce jsou doba, kdy se vrací expati domů. Tak jsme se zeptali Štěpána, kdy dorazí, a jestli přijedou i další naši exirští spolubojovníci; dozvěděli jsme se, že Honza tráví svátky na Havaji, ale Eda tu bude a můžeme domluvit na sobotu hospodu. Dohodli jsme si hlídání a vyrazili na šestou do Potrefené husy Na Verandách, kluci se objevili přesně ve čtvrt na sedm.

Nastává ambivalence stejná, jakou chovám k našemu pobytu v Irsku: na jednu stranu si toho zážitku vážím, na druhou stranu si tak trochu přeju, aby k němu nikdy nedošlo. Obojí totiž nabourává moji spokojenost s malým lokálním životem. S klukama jsme probírali opuštěnost západního pobřeží Irska, švýcarský systém dopravy a turistické cíle v Kalifornii, všechno záležitosti, které jsem zažívala ještě dva roky zpátky na vlastní kůži a teď jsou pro mě podobně nedostupné jako cesta na Měsíc. Zjistila jsem, nebo spíš si ověřila, že se mi s nimi povídá tak dobře jako s málokým – jednak to jakožto Googleři jsou fakt chytří lidi, jednak ta zkušenost života v jiné zemi je prostě nepřenosná. Taky jsem si oživila doutnající pocit, že mi chybí poznávání nových zemí, kultur a prostředí, a že bych se – dokud nemáme dítě svázané školní docházkou – klidně někam ještě na rok, na dva přesunula. A pochopila jsem, že si už vždycky budu vědoma omezených možností, které u nás jsou, a zároveň jakákoli emigrace znamená, že do nové země nikdy bezezbytku nezakořením. Nahouby.

Štěpán se neplánuje vracet a já se mu na jednu stranu nedivím. Na stranu druhou, my tu máme rodinu, a aktuálně je spíš důležité, že to znamená „Brigitka tu má prarodiče“. Hlavně ty z Lvíčkovy strany. A důležitý je pro mě taky fakt, že jsem se doteď živila vždycky něčím dost podstatně spojeným s češtinou. Ano, teoreticky bych se mohla uchytit třeba v nějaké firmě obchodující s Českou republikou, ale jestli jsem z té vyhlídky úplně nadšená…

Nicméně našich čtrnáct měsíců v Dublinu mě naučilo ještě něco. Neřešit budoucnost. Ne přespříliš. Život člověka stejně zavane do nějakých úplně netušených končin a většinou stačí zkrátka se těm proudům nebránit. (Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že se jednou odstěhuju do Irska, klepala bych si na čelo.) A ať už to s námi dopadne jakkoli, věřím aspoň v to, že jako jsme se v sobotu sešli na tatarák a nefiltrovaný Staropramen v Praze, sejdeme se během příštího roku v Dublinu nebo Curychu. Aspoň na ten víkend 🙂

A za historku končící slovy „smál jsem se tak, že to málem bylo poprvé, co mě jeptiška vyhodila ze synagogy“ vřele děkuju 😉