Ano, nejstěžejnější novinkou tohoto týdne bylo, že konečně nasněžilo a začalo mrznout. Ironicky, žádná z předpovědí „koncem tohohle týdne začne mrznout“ se od Nového roku nevyplnila, takže když konečně vyšla zpráva „do středy bude teplo, pak začnou mrazy“, nasněžilo samozřejmě už v noci na úterý 🙂 Proti mému očekávání se sníh dokonce udržel, takže si užívám toho pochybného privilegia denně vytírat předsíň od okapaného sněhu z bot a koleček. Ale jsem aspoň ráda za celý ten listopad, prosinec a tři týdny ledna, kdy jsem to dělat nemusela. Loňskou prudu se sněhem z kočárku jsem si zapamatovala jako snad jedinou vážnou nevýhodu zimního mimina.

Ve čtvrtek jsme dostali poslední vánoční dárky – jsem ráda, že se to stihlo dřív než měsíc od Štědrého dne, konkrétně 23. ledna 😉

Páteční večer byl ve znamení rozlučky – kamarád, svatební svědek a Lvíčkův kolega odjíždí na rok pracovat do Dubaje. Šli jsme do té samé Husy, kde jsme byli se Štěpánem, a nějak to tentokrát bylo mnohem horší – servírka si nás moc nevšímala a zapadlejší část stolu čekala na objednávku potom, co dopili, snad čtvrt hodiny. Horší byla ale taky moje perspektiva, protože zatímco minule jsem se lízla dvěma nefiltrovanými pivy a nacpala tatarákem a hamburgerem, tentokrát jsem popíjela mattonku a na zahnání hladu po brzké domácí večeři jsem si dala po deváté zelný salát s mrkví. (Dieta sux.) Společnost každopádně moc příjemná, tak snad zase někdy.

V sobotních mrazech jsme vyrazili na výlet do Roudnice a dobře jsme udělali – ven by se stejně jít nedalo a aspoň jsme prtě zabavili cizím bytem, kramařicím šuplíkem a pejskem, Sami jsme si zašli na ovocný punč, což by byla paráda, kdyby venku člověku během dvou minut nepromrzaly nohy až ke kostem.

V Roudnici vždycky nakupuju v Lidlu. Je to paradox, že chodím téměř výhradně do Lidlu asi sedmdesát kilometrů od domova, ale je pro mě tak nějak nejdostupnější 😉 Tentokrát bylo mým hlavním cílem zásobit se kávovými pady, na kterých jsem si už vybudovala závislost a v náročnějších dnech, kterých je poslední dobou většina, dávám dvě kafe denně. Pohodlí padů je tak obrovské, proti mytí páky a linky posypané kafem, že jsem jim úplně propadla a mleté si už dělám většinou jen o víkendu, kdy mi nikdo nevisí na noze. No, takže stojíme takhle s nákupem u jediné otevřené pokladny a za námi je se dvěma flaškami aviváže (?!) týpek „sere mě celý svět a nehodlám se s tím tajit“ – všimla jsem si ho právě díky nějaké strašně zpruzené hlášce o frontě. Dohodnem se s Lvíčkem, že platit bude on, jelikož si chce deflorovat novou platebku pro bezkontaktní placení, takže se prohodíme a já jdu dopředu, abych nakládala nákup do tašky. Během čekání se směrem k L. polohlasně raduju nad úlovkem tří balení padů slovy zhruba „to jsem šťastná, že mám kafíčka“. Venku mi L. prozradí: „Slyšelas, co říkal ten za náma?“ Neslyšela, protože prudič si mumlal nenávistné poznámky sice skoro nonstop, ale téměř nehlasně. Lvíček, který k němu stál blíž, mi prozradil: „Říkal: ‚Jdi do prdele s kafíčkama!'“ 😀

Ohledně těch náročnějších dnů: dítě se začalo vztekat. Běsní kvůli všemu, co mu vezmu, protože nechci, aby si s tím hrálo (můj mobil, rozmotaná zubní nit, teploměr, otevřený zvýrazňovač, porcelánový hrnek…). Pevně doufám, že je nevrlá z prořezávání několika zubů najednou, ale hlodá ve mně obava, že tak jednoduché to přece jenom nebude.