Ano, nejstěžejnější novinkou tohoto týdne bylo, že konečně nasněžilo a začalo mrznout. Ironicky, žádná z předpovědí „koncem tohohle týdne začne mrznout“ se od Nového roku nevyplnila, takže když konečně vyšla zpráva „do středy bude teplo, pak začnou mrazy“, nasněžilo samozřejmě už v noci na úterý Proti mému očekávání se sníh dokonce udržel, takže si užívám toho pochybného privilegia denně vytírat předsíň od okapaného sněhu z bot a koleček. Ale jsem aspoň ráda za celý ten listopad, prosinec a tři týdny ledna, kdy jsem to dělat nemusela. Loňskou prudu se sněhem z kočárku jsem si zapamatovala jako snad jedinou vážnou nevýhodu zimního mimina.

Ve čtvrtek jsme dostali poslední vánoční dárky – jsem ráda, že se to stihlo dřív než měsíc od Štědrého dne, konkrétně 23. ledna

Páteční večer byl ve znamení rozlučky – kamarád, svatební svědek a Lvíčkův kolega odjíždí na rok pracovat do Dubaje. Šli jsme do té samé Husy, kde jsme byli se Štěpánem, a nějak to tentokrát bylo mnohem horší – servírka si nás moc nevšímala a zapadlejší část stolu čekala na objednávku potom, co dopili, snad čtvrt hodiny. Horší byla ale taky moje perspektiva, protože zatímco minule jsem se lízla dvěma nefiltrovanými pivy a nacpala tatarákem a hamburgerem, tentokrát jsem popíjela mattonku a na zahnání hladu po brzké domácí večeři jsem si dala po deváté zelný salát s mrkví. (Dieta sux.) Společnost každopádně moc příjemná, tak snad zase někdy.

V sobotních mrazech jsme vyrazili na výlet do Roudnice a dobře jsme udělali – ven by se stejně jít nedalo a aspoň jsme prtě zabavili cizím bytem, kramařicím šuplíkem a pejskem, Sami jsme si zašli na ovocný punč, což by byla paráda, kdyby venku člověku během dvou minut nepromrzaly nohy až ke kostem.

V Roudnici vždycky nakupuju v Lidlu. Je to paradox, že chodím téměř výhradně do Lidlu asi sedmdesát kilometrů od domova, ale je pro mě tak nějak nejdostupnější Tentokrát bylo mým hlavním cílem zásobit se kávovými pady, na kterých jsem si už vybudovala závislost a v náročnějších dnech, kterých je poslední dobou většina, dávám dvě kafe denně. Pohodlí padů je tak obrovské, proti mytí páky a linky posypané kafem, že jsem jim úplně propadla a mleté si už dělám většinou jen o víkendu, kdy mi nikdo nevisí na noze. No, takže stojíme takhle s nákupem u jediné otevřené pokladny a za námi je se dvěma flaškami aviváže (?!) týpek „sere mě celý svět a nehodlám se s tím tajit“ – všimla jsem si ho právě díky nějaké strašně zpruzené hlášce o frontě. Dohodnem se s Lvíčkem, že platit bude on, jelikož si chce deflorovat novou platebku pro bezkontaktní placení, takže se prohodíme a já jdu dopředu, abych nakládala nákup do tašky. Během čekání se směrem k L. polohlasně raduju nad úlovkem tří balení padů slovy zhruba „to jsem šťastná, že mám kafíčka“. Venku mi L. prozradí: „Slyšelas, co říkal ten za náma?“ Neslyšela, protože prudič si mumlal nenávistné poznámky sice skoro nonstop, ale téměř nehlasně. Lvíček, který k němu stál blíž, mi prozradil: „Říkal: ‚Jdi do prdele s kafíčkama!'“

Ohledně těch náročnějších dnů: dítě se začalo vztekat. Běsní kvůli všemu, co mu vezmu, protože nechci, aby si s tím hrálo (můj mobil, rozmotaná zubní nit, teploměr, otevřený zvýrazňovač, porcelánový hrnek…). Pevně doufám, že je nevrlá z prořezávání několika zubů najednou, ale hlodá ve mně obava, že tak jednoduché to přece jenom nebude.