Pohádka: Sestřička čertík

Zkusila jsem napsat pohádku. Nemám to na kom odzkoušet, protože moje čertice je pořád ještě moc malá, takže bez záruky… 🙂

Adélce byly tři roky a kousek, když se jí narodila sestřička. Maminka odjela do porodnice čtvrtého prosince večer a malá Lucinka se narodila druhý den, právě když Adélka čekala návštěvu Mikuláše s andělem a čertem.

“Adélko, letos jsi dostala od Mikuláše sestřičku,” usmíval se tatínek a Adélka byla ráda, ne že ne, ale musela se zeptat, jestli dostane taky nějakou čokoládu. A tatínek jí slíbil, že ano, ale že ji Mikuláš jenom přinese za okno do punčochy. To Adélce moc nevadilo, protože se jí nikdy nelíbilo, jak si na ni čert dovoluje. A teď tu ani není maminka, aby ji bránila!

“Tak máš sestřičku od Mikuláše!” opakovaly pak všechny návštěvy, dědečkové, babičky a tety, až to Adélku začalo nudit. Když byli s tatínkem za maminkou a Lucinkou v porodnici, ptal se tatínek maminky, jestli to bude andílek, nebo čertík. Maminka řekla, že to se uvidí, ale zatím že je to andílek. Adélce se to ale nezdálo už tenkrát!

A co teprve, když miminko Lucinka trochu povyrostlo. Jak začala lézt, brala Adélce její nejoblíbenější hračky, a páni, jak ta se uměla vztekat, když si je Adélka vzala zpátky! Nezdálo se to ale jenom Adélce, že je Lucinka zlobivá – i maminka z ní měla těžkou hlavu. Pořád říkala, že Adélka byla vždycky tak hodné miminko a Lucinka je proti ní raubířka, lumpice a vůbec postrach.

Rok utekl jako voda a najednou měl zase chodit Mikuláš. To znamenalo, že má Lucinka první narozeniny! Odpoledne měli dort, Lucinka dostala dárky a pak za dveřmi zazvonil zvonek a tatínek s maminkou pozvali mikulášskou trojici dál. Adélka byla zvědavá, jestli se Lucinka bude bát, a dopadlo to přesně tak, jak čekala: Lucinka se nebála vůbec, naopak se snažila vystrkovat jazyk na čerta a zdálo se, že čert si toho všiml. Když dostaly holčičky dárky, s Lucinkou je šli rodiče rozbalovat do obýváku a Adélka nenápadně proklouzla na chodbu.

Dodala si odvahy a zatahala čerta za ocas. Otočil se na ni s hrozivým zařinčením řetězu a zablekotáním. Adélka se lekla, ale snažila se nedat to na sobě znát a šla přímo k věci: “Proč se vás Lucinka nebojí?” zeptala se. Čert si ji chvíli prohlížel. “Co je ti do toho,” zahuhlal. “Je to moje sestřička. Nechci, aby byla čertice,” vysvětlovala Adélka.

“Jsi chytrá,” zabručel čert. “Ale tohle není na tobě. Malé čerty posílá každoročně pátého prosince na zem Lucifer a jen on je může ze služby vyvázat.” Tak je to přece pravda, pomyslela si Adélka! Lucinka je malá čertice, kterou poslalo peklo jejím rodičům na vychování. Takhle to ale nemůže nechat. “Já to panu Luciferovi vysvětlím,” podívala se čertovi do očí. “Maminka a tatínek by byli moc smutní. Lucinka nemůže být čertice.”

Čert se zamyslel. “Můžu tě vzít za Luciferem, jestli nemáš strach. Buď o půlnoci ve sklepě. Ale rovnou ti povídám, zadarmo to nebude – čertů máme málo, a jestli chceš mít vůbec nějakou šanci, musíš mu přinést aspoň nějaké zásoby. Určitě trochu uhlí, toho není v pekle nikdy dost. Dobrých řetězů máme v poslední době málo. A nějaké zvíře, nejlíp černou kočku. Když budeš mít něco na výměnu, možná se nechá obměkčit.”

Adélka kývla a zacouvala zpátky do bytu. Hlavu měla těžkou z tolika starostí: jak má za večer sehnat uhlí, řetěz a kočku? Napadlo ji, že by se zeptala rodičů, ale pak si to rozmyslela. Určitě by se ptali, na co to potřebuje, a pak by jí zabránili jít o půlnoci do sklepa. Potom se ale zaposlouchala do toho, o čem si povídají. “Je mi nějak špatně,” povídá tatínek. “A nechceš si vzít uhlí?” radí mu maminka. Adélka zpozorněla. Oni mají doma nějaké uhlí? Tatínek vstal a ze šuplíku s léky vyndal malou krabičku s černými tabletami.

“Tatínek bude jíst uhlí?” zeptala se Adélka maminky nejistě. Maminka přikývla: “To je živočišné uhlí. Lidi si ho dávají, když třeba něco špatného snědí a bolí je bříško, víš?” “Ale je to fakt uhlí?” musela se Adélka ujistit, a když maminka přikývla, v duchu se zaradovala – uhlí to je, tak ho vezme Luciferovi! Ale co ty ostatní dary?

Šla přemýšlet do svého pokojíčku. Nevěděla, jestli bude těžší sehnat kočku nebo řetěz – kde má taková malá holčička přijít k řetězu? A jak ho vůbec unese? Řetězy, které viděla u babičky na chalupě, byly tlusté a těžké. Hm, a musí to být vůbec železný řetěz? napadlo ji, když se rozhlédla po pokoji a všimla si mikulášské výzdoby. Zrovna včera začaly s maminkou lepit řetěz na stromeček z papírových kroužků. Už byl dost dlouhý, určitě aspoň metr! To je ono… tak ještě kočku.

Sedla si na postel a přitulila se ke své černé plyšové kočičce, s kterou spávala. “Micinko, asi jsi jediná kočka, kterou znám,” vzdychla. Že by dala Micinku Luciferovi…? Ne, to přece nejde! Nemohla by se svojí kočičky na spaní vzdát. Jenomže co když je to jediná šance, jak Lucinku zachránit?

Adélce dalo velkou práci zůstat do půlnoci vzhůru. Jednou už usnula, ale zdálo se jí o Luciferovi a tak se bála, až se probudila. Bylo půl dvanácté, tak vzala baterku a šla se potichoučku obléknout a sbalit. Vzala živočišné uhlí, papírový řetěz a po dlouhém váhání i plyšovou kočku, a vydala se do sklepa.

Čert už tam čekal. Zapnul kolem nich starý, umolousaný kabát a za okamžiku už stáli před Luciferem. Adélka před ním beze slova vyložila dary a zavřela oči, jak byl hrozný. Nedokázala se přinutit něco říct, naštěstí Lucifer promluvil sám: “Vím, proč jsi tady. Obyčejně nepropouštím své malé čerty ze služby, ale je pravda, že za ně málokdy někdo přijde prosit. K tomu je totiž potřeba odvaha, chytrost a taky obětavost. To ty jsi prokázala nejen tím, že jsi objevila pravdu a dokázala přijít – dokazují to i dary, které jsi přinesla,” zasmál se nad tou hromádkou. “Živočišné uhlí, to je chytré. Plyšová kočka tě stála hodně obětavosti. A papírový řetěz místo železného,” zahudroval, “to chce opravdu odvahu! Tyhle věci peklu k užitku nejsou,” mávnul rukou, “ale být všichni lidi jako ty, máme o hodně míň práce. Běž domů, zítra bude tvoje sestra dítě jako každé jiné.”

Když se ráno Adélka probudila, Lucinka už byla vzhůru a hrály si s maminkou v obýváku. “Dobré ráno,” pozdravila Adélku maminka. “Podívej, Lucinka se naučila dávat pusinky. Luci, běž dát Adélce pusinku!” Lucinka přiběhla k sestřičce, objala ji a dala jí pusu. A od té doby už byla mnohem, mnohem hodnější.

Příspěvek byl publikován v rubrice Fikce a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *