Jaká převratná změna proti minulému týdnu – Briguš by nejradši snědla sedláka se senem, fůru s jetelem a dědečka s babičkou, potažmo velký lipánek k snídani/svačině, vrchovatou misku masozeleniny k obědu, jeden a půl banánu odpoledne a velkou misku kaše večer. To všechno po očkování, po kterým jsou normální děti spavý a bez chuti k jídlu 😀
V úterý jsem tu měla kamarádku s devítiměsíční holčičkou. Bylo to dost zajímavý (hlídat holky, aby si navzájem knížkama a hračkama nepovyrážely oči a zuby), celkově fajn a ráda bych si to zas někdy zopakovala, ale… nemůžu si pomoct, nemám potřebu někoho vidět třeba každý den. Vždycky koukám na dvojice, někdy i trojice matek s kočárky, které tu potkávám na sídlišti, a vůbec nic mi to neříká. (Možná o tom někdy vyrobím celý blog, o mateřských fenoménech, které mě naprosto míjejí…)
Povedlo se mi spálit korkovou podložku pod hrnce. Odložila jsem si na ni rozehřátý plech a než jsem rozprostřela hranolky, spokojeně jsem na ni zapomněla. Mrcha se přilepila k plechu a propašovala se do trouby, kde za chvíli začala šíleně smrdět a já nechápavě koukala do trouby, co se tam kde vylilo nebo přilepilo. Na řešení záhady jsem přišla až ve chvíli, kdy jsem vyndala plech a našla doutnající korkovou ohořeninku na mřížce pod ním. Sami to nezkoušejte. Větrala jsem to půl dne.
Bojuju s dietou. Nejdřív jsem měla pocit, že bude stačit omezit sladké, tučné apod., ale nestačí, tak se zkouším vracet k režimu, s kterým jsem shodila na svatbu. „Dáme si večer víno?“ zaslintal Lvíček při pohledu do lednice, ale já už svoji porci „příloh“, kam se alkohol započítává, vyčerpala, tak jsem ho musela zklamat. „To už nebudeš ani chlastat?“ opáčil otráveně… nobody said it was gonna be easy!
Dnes jsme si konečně asi po měsíci udělali odpoledne pro sebe, odložili dítě u babičky a využili blízkosti Hradu k jarní procházce 😀 museli jsme prubnout nový Sbux na Hradčanském a já, neúnavný ochutnávač novinek, se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro Cinnamon Dolce Latte. Z nízkotučného mléka. „Budete na to chtít šlehačku?“ usmála se na mě baristka a já zaváhala, což ji motivovalo k argumentaci: „Je to s ní strašně dobrý!“ „Vy mě zničíte, já hubnu!“ zaštkala jsem, na což reagovala pohotovým „tak ale máte to z nízkotučnýho, to se vám vyruší!“ Přidal se další barista: „A pak budete muset šlapat ty schody zas nahoru… to se spálí…“ tak jsem podlehla a souhlasila. Ani jsem na sebe nedokázala být moc naštvaná, protože byli všichni tak strašně milí a dostala jsem ke jménu smajlíka 😀
Procházka nás neskutečně nabila. Ono se to nezdá, ale je nebe a dudy procházet se za kočárem, kde máte neustále na očích spící mrně, musíte vybírat trasy bez obrubníků a tak dále, a mít dvě hodiny fakt jen sami pro sebe. Na Hradě to navíc máme fakt rádi a mě konkrétně tam zavalily vzpomínky na to, jak jsem tam funěla s břichem v listopadu 2012 jen pár týdnů před porodem 🙂
PS: Štěpán si stěžuje, že o něm málo píšu. Asi se budem muset přestěhovat zpátky do Dublinu (a ráda bych řekla, že o tom vůbec nikdy, ani na vteřinu, ani v nepravděpodobných scénářích nepřemýšlím. Ale dvakrát do jedné řeky nevkročíš, a navíc s pidižvíkem…)
z našeho dítka též roste malá kyselinka 🙂 sežere co vidí a koneckonců i to co nevidí 🙂
😀
no moc se nesměj 🙂 ono totiž jedna kyselina ještě dobrý, ale dvě?? starší miláček spořádá kýbl polívky, následně tři knedlíky s omáčkou a vzápětí sežere dva kusy koláče, to vůbec neni humor 🙂 vždycky když se takhle nají vypadá jak had co sežral slona 🙂
No já se směju spíš proto, že to vůbec neznám, doteď do ní byl boj něco dostat… jestli jí to vydrží, asi se brzo smát přestanu 😀