Na How I Met Your Mother jsme se začali koukat tuším někdy po třetí sérii. Nechtělo se nám. Všichni ostatní to adorovali, my viděli dva díly a nezakoukali jsme se. (Když jsem slyšela ten název úplně poprvé, myslela jsem si, že jde o týpka s úchylkou na starší, který svému vrstevníkovi popisuje, jak potkal jeho matku.)

Pak jsme mu dali ještě jednu šanci. A od třetího dílu dál to najednou začalo být super, děj jako by popisoval univerzální starosti lidí kolem poloviny „twenties“: navazování a udržování vztahů, hledání identity v práci, pařby s kamarády. (Hrdinové seriálu jsou starší než my, ale my si zas nějak zkrátili tu pařící/sebehledací dobu, takže se to v zásadě srovnalo.) Prvních pár sérií jsme dali za pár víkendů.

A vydrželi jsme až do konce, i když od čtvrté série to začalo jít dolů a ta předposlední už byla povětšinou doopravdy mizerná. Když mi došlo, že ta devátá se bude celá odehrávat jeden svatební víkend, protočila jsem oči – ale kupodivu (až na epizodu 14, což byl oficiálně nejhorší díl v historii) mě to docela bavilo.

Včera poslední dvojdíl a po deváté sérii už jsem věřila, že to bude dobré. A bylo, respektive se zakončením všech linií jsem – z dramatického hlediska – spokojená. (Jediné, co mě opravdu štve, je, že jsme se nedozvěděli jméno třetího M&L dítěte! :D) Ale nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Poslední díl totiž shrnul i ty smutné záležitosti, které zase patří k životu v late thirties/early forties. Viditelné stárnutí – nejen prošedivělé vlasy, ale i všemi představiteli krásně zahrané „zpomalení“, vyprchávání životního elánu. Konec starých přátelství, nebo spíš jejich vyšumění do ztracena, jak se každý člověk nebo pár vyvíjí jiným směrem. Při sledování víte, že je to přirozené, a ostatně to přináší i dobré věci (třeba vyšší postavení v práci), ale stejně je vám z toho tak nějak smutno.

SPOILER ALERT

A pak ta smrt Matky. Čekala jsem to, v několika článcích se o tom spekulovalo, ale stejně jsem řvala a řvala. Shodou okolností jsem měla rozečtenou knížku, kde se hrdinka vyrovnává s náhlou smrtí manžela – v jeho pětatřiceti letech. Jednak mi to přijde šíleně nespravedlivé, a za druhé se nutně vkrade strach, že se to může stát každému. Ted měl zestárnout s matkou a ne se na stará kolena zase dvořit Robin. (Já nikdy neměla moc ráda Robin :D) Ale potom by zase ztratilo smysl celé to vyprávění. A uznávám, že pointa to byla dobrá.

No jo.

Vím, že ty vymyšlené příběhy moc prožívám 🙂