Bordelářka

Dost dlouho jsem s tím bojovala, a vlastně bojuju stále a nejspíš nepřestanu do konce života. Nechci se přestat snažit, protože to je jediná šance, jak se pohybovat aspoň v mírném podprůměru, ale nedávno jsem si to musela přiznat. Co? Že jsem bordelář a že to není vývojová fáze, ani že to až tak nesouvisí s tím, že jsem líná. Já na to prostě nemám buňky.

Není to alibismus, naopak jsem se konečně podívala pravdě do očí. Už jako dítě na táborech jsem nikdy  nedostala body za úklid, vždycky byla špatně ustlaná postel nebo někde něco vyčuhovalo. Postupem času mi došlo, že to bude něco na úrovni „zvládat chodit včas“ nebo „vyjít s penězi do výplaty“. Měla jsem období, kdy jsem pohrdala notorickými pozděchodiči nebo lidmi, co neudrží korunu, jako takovými, co si neumí zorganizovat vlastní život. Teď asi chápu líp, že na to někdo ty buňky nemá, a když je to opravdu nutné, nějak to jednorázově/po určitou dobu zvládne, ale stojí ho to strašnou spoustu sebeovládání a vybičování.

Blbý je, že tchyně i obě Lvíčkovy babičky jsou velmi pořádkumilovné a – v různých stupních zdařilosti – útulnotvorné, takže on to má jako totální etalon a soužití se mnou je pro něj v tomhle smyslu prakticky permanentní šok. Chudák chlap, fakt.

Ve všem ostatním se shodnem nebo si dokážem vyjít vstříc. Ale co s tímhle? Nevíte o něčem jako kurzy pořádkumilovnosti a zútulňování v hypnóze..?

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 komentářů u “Bordelářka

  1. jestli tě to uklidní, jsem na tom stejně, mám období, kdy mi docela jde udržet nějaký průměrný chaos a pak mám slabší dny, kdy je tu fakt bordel, neuklizená linka, všude hadry, hračky a všeobecnej bordel po dětech, kudy do toho nevím, muž to nijak nekomentuje a když vidí, že mám slabší dny, tak mlčí a uklízí a mě je to strašně nepříjemný, ale prostě s tim nedokážu nic dělat

    • Tak samozřejmě jsem radši, když se to týká ještě někoho jinýho, ale jinak… muži to vadí, on je mi i ochotnej pomoct, ALE musí to být běžnej provozní bordel max. po jednom jídle. Je to prakticky jediná věc, kvůli který se hádáme, a já i vím, že mi to nedělá nějak schválně, ale že má zkrátka rád pořádek a tohle ho frustruje. A chápu ho, jenže i když se fakt snažím, výsledek je v nejlepším případě horší průměr (objektivně, ne podle něj, on chválí, když je co…), a to jako motivace do budoucna není taky nic moc.

      • no do budoucna.. jak jsou děti větší je to horší a horší.. přes den bordel neřešim, ale když vim, že se blíží hodina návratu muže, tak poklidim, nicméně děti na to mají obvykle úplně jiný názor a d půl hodiny je všechno zpátky, což mě rozhodně nemotivuje se o něco pokoušet :-/

  2. U nás je to úplně to samý, já jsem byla odmala členka klubu černých prasátek na nástěnce letního tábora a Milý z pořádkumilovné rodiny. Síly se trochu vyrovnaly (Milý tvrdí, že jsme ho já a děti rozložily jako kyselina), ale občas má ještě dnes dny, kdy ho vidím, jak omotává hadici od sprchy okolo kohoutku správným směrem nebo půl hodiny ještí dřez. Takže pár ostrůvků v totálním chaosu se najde i u nás. Já si slibuju, že až děti vyrostou…. (jeden z nich bude URČITĚ pořádkumilovný po otci…nebo ne?)

    • Delegovat to na děti, to je ďábelská myšlenka 😀 ale nevím nevím, podle mě ta pořádkumilovnost hodně vzniká v závislosti na prostředí… pořádkumilovní lidé, které znám, buď vyrůstali v podobně pořádkumilovném prostředí, anebo naopak v tak šíleném bordelu, že se v dospělosti vzepřeli. (Ale obávám se, že opravdu asi až v dospělosti ;))

  3. Podle mě má prostě každej vztah nějakou třecí plochu (pokud jich rovnou nemá víc) a brala bych jako pozitivní to, že ve všem ostatním se shodnete. Smiř se s občasným vybičováním do průměru a mohlo by to jít, ne?
    Nebo co případně nějaká uklízecí paní, to nebereš jako řešení?

    • Ani ne, protože tady jde o takovej ten běžnej provozní bordel… a možná totiž ani to ne, mě úplně nejvíc ze všeho štve, že i kdybych měla k dispozici neomezený množství času a prostředků, tak stejně nedokážu ten byt mít uklizenej, útulnej a pěknej, prostě to, že na to nemám buňky. Elementy jako děti pak samozřejmě stav zhoršují, ale nezapříčiňují.

      Jasně, měla bych být ráda, že je to jenom tohle, nebo převážně jenom tohle… ale je to furt dokolečka a furt dokolečka a stokrát nic umořilo už kdekoho, takže mě to fakt mrzí…

      • Ono teda samozřejmě nějaký dílčí pokroky tam jsou, ale je tam prostě ta smrtelná kombinace výchovy v chaosu (=životní „vzor“ toho, co je tak nějak normální) a toho faktu, že mi prostě není dáno, jako někdo neumí vařit, jinej se zabije u jakýhokoli sportu kromě – případně včetně – šachů, tak já zabordelím a zchaotizuju libovolně velkej nebo malej prostor, noční stolek, kabelku, pracovní stůl, poličku v předsíni… bordel v záložkách a souborech na kompu samozřejmě nevyjímaje. Samotnou mě to na sobě točí, ale když se toho pokouším zbavit, funguje to půl dne a pak se vplíží tu lahvička, tu krabička, tu recept na koláč, tu rozečtený článek, tu odkaz do e-shopu na něco, co si chci koupit, ale nejsem si tím jistá… děs, běs.

  4. Jestli ti to pomůže, tak já to nezvládám ani bez dětí. Když pořádně uklidím, vydrží to obvykle tak dvě hodiny, a ani „to pořádně“ uklizené muž nepovažuje za pořádně uklizené. On se mnou ale nebydlí, takže to nemusím poslouchat každý den a uklidím vždycky předtím, než má přijít. To se trochu snažím, aby se mnou třeba jednou bydlet chtěl:D Například má takovou teorii, že na linku patří maximálně deset věcí. A kam bych asi dala těch zbývajících třicet?! Taky zvládnu zabordelit libovolně velký prostor, od pokoje ve studentském bytě, přes současnou 1+1, po tátův dvoupatrový barák. A taky mě to štve. Stejně jako mě štve, že neumím zpívat, tančit a německy. Z těchto čtyř věcí je nejpravděpodobnější, že se naučím německy.
    Myslím, že je důležité, že SNAŽÍME:o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *