Když přijede Štěpán, ten, co nás kdysi zatáhnul do Irska, vždycky se s ním rádi vidíme. Připomíná nám staré časy, samozřejmě, ale v tom to až tak není – zkušenost se životem v jiné zemi je tak specifická, že ji můžou pochopit většinou zas jenom (bývalí) expati. „Mně se po tom Irsku pořád nějak stejská a nedokážu pochopit proč,“ posteskla jsem si a Štěpán lakonicky zkonstatoval: „Protože to bylo jiný.“ A asi to trefil, protože je to tak geniálně jednoduchá věc.

Ale tentokrát to setkání bylo nějak jiné. Většinou v nás jeho historky z Googlu a cestování nejmíň po třech kontinentech rozdmychají touhu zase odjet, až to bude trochu možné. Zase zažít to poznávání, další úhel pohledu z kaleidoskopu všech dostupých světových destinací, roztáhnout křídla a uletět aspoň na pár let z provinčního Česka.

Tentokrát ne.

Možná to bylo tím, že už jsme se tu zase asimilovali. Možná tím, že Štěpán už je jednou nohou v New Yorku, kam směřuje z Dublinu. A možná obojím, ale naše světy oddivergovaly až skoro k úplnému odpojení. Štěpán sem jezdí, jako jezdíme do rodné vesnice o 150 obyvatelích – tak trochu jako do panoptika. Dát si kus babiččina koláče, omrknout přes plot nový model sousedčiny šatové zástěry, pozdravit spolužáka, který kolem projel na traktoru, projít se podél řeky k čističce odpadních vod a zase si odjet do svých stereotypů s tím, že na půl roku to zas stačilo a jak se tu někdo může zahrabat. Pořád se ještě umím vžít do jeho úhlu pohledu, ale už ho nedokážu sdílet.

Ano, Lvíček by v zahraničí poměrně lehce sehnal zajímavější práci, než na jakou má šanci tady, až jeho aktuální zaměstnavatel zkrachuje nebo mu (L.) dojde trpělivost s labilními majiteli. Jenže tím ta pozitiva asi tak končí. Veškerá moje zaměstnání byla založená na češtině a práci s jazykem, a to včetně práce v Googlu. Šance najít takovou práci v zahraničí jsou dost mizivé. Potom Bibina a budoucí další škvrně, kterým tady zatím v zásadě nic nechybí, ale po přestěhování by přišly o prarodiče a my o hlídání (implicitně důvěryhodnou osobou). Minimálně Bíbí nemá moc ráda změny a netvrdím, že by si nezvykla, ale představa, že ji vrhnu do neznámého prostředí a ještě cizího jazyka, ve mně taky nevyvolává tak pozitivní emoce, jak by asi měla („naučí se anglicky, to je super!“).

Lvíček tvrdí, že mu navíc dodává optimismus, že se tu věci zlepšují. Někdy pomalu, ale jdou dopředu. Jo, jsme lokální rybníček, ale zas už víme, že spousta věcí, které máme rádi, jinde samozřejmé nejsou. Možná je tohle to usazení? 🙂