Vypouštění informací (34. týden)

V pondělí jsme šli na ultrazvuk, ve středu byly výsledky screeningu – negativní, takže jsme začali informace pouštět do světa. Byla to extra sranda. V pátek přijeli tchánovci s dárky pro Lvíčka ke středečním narozkám. Mluvilo se jeden přes druhého, L. se bavil s tchánem o práci, tchyně vyprávěla o výletě, z kterého se vrátili, židovská škola hadr a pořád ne a ne najít nějakou skulinu na proslov. Nakonec přišla řeč na prarodiče, tak jsme se chytli aspoň tohohle stébla a začali nahlas plánovat, jak to v sobotu oznámíme jedněm a za týden druhé babičce. Nikdo se nezeptal co, tak jsme se obrátili na Bibinu: „Babičku s dědou to vůbec nezajímá, že budeš mít sourozence!“ V tu ránu by najednou bylo slyšet spadnout špendlík a oba se zmohli jen na „no, to je teda novina“ 😀

V sobotu u Lvíčkových prarodičů to bylo snad ještě vtipnější. Babička se mě ptala v kuchyni: „Co je novýho? Nic, viď?“ a já jen „no…“ protože jsem chtěla, aby u toho byli všichni najednou. Pak se zase ptala L., když jsem já byla jinde, pak jsme obědvali, šli ven a pořád nebyla vhodná situace, až jsme přišli zpátky, pustili Briguli televizi, abychom měli chviličku klid (jak to nemá doma, tak je schopná vejrat úplně na cokoliv, ale usoudili jsme, že deset minut ji to nezabije) a uvařili si kafe. „Tak jste se ptali, co je u nás novýho, tak budeme mít na přelomu února a března nový miminko,“ vysypala jsem ze sebe – a ticho. „Oni nás nevnímaj,“ řekla jsem L. po několika vteřinách. „Cože? Já myslela, že mluvíš na Jiříka,“ povídá babička. „Nic… my vám to přivezeme ukázat, až se to narodí,“ propadli jsme záchvatu smíchu.

Po kafi jsme se sbalili a vyrazili, aby se Bíbí mohla v autě vyspat a nebylo extra pozdě. Nerada tam s ní jezdím, protože mají do výšky jednoho metru vyrafičený milion rozbitných skleněných a porcelánových pitomin a mě doopravdy nebaví ji na každým kroku hlídat. Babička se nechala slyšet, že „se to taky musí naučit“, a tchyně tvrdí, že jí to nevadí. Já budu jedině šťastná, když ji tam bude vozit sama, protože mně to teda vadí – jsem zvyklá dítě vypustit a nechat objevovat na vlastní pěst, a ne jí stát každou vteřinu za zadkem a hlídat porcelánové psy a hrníčky. A když ji chci seznámit s něčím křehkým nebo třeba roztrhatelným, vezmu si ji na klín a ukážu jí to – na půl minuty, a pak si zase jdem obě po svým.

No, opustíme pidižví téma a zpátky k něčemu důstojnějšímu, třeba k jídlu. Ve středu jsem překonala jeden ze svých pekařských Rubikonů a upekla Lvíčkovi k narozeninám dort. Čokoládový, z kuchařky Dity P. A musím říct, že jsem vybrala dobře, byl dobrý, vláčný a zároveň poměrně jednoduchý a přitom efektní. (Jen pidižvína mu zarytě říkala „perník“.)

A ještě jedno kuchařské poprvé: játrová rýže (nebýt to do dětské polívky, byly by z toho knedlíčky, a jaké!). Překvapilo mě, že s použitím robotu ani tahle zavářka není nic démonicky složitého, a u hovězího vývaru s těstovinovými mušličkami a játrovou rýží jsem si připadala jak ten nejvíc almighty šéfkuchař.

V neděli jsme šli na oběd se Štěpánem, naším oblíbeným blogohrdinou („doufám, že když to bude kluk, pojmenujete ho po mně, abych měl nadále motivaci číst tvůj blog!“). Přivezl nám obří škatuli čaje Lyons a porci svých historek, názorů a zážitků, které si zaslouží samostatný blogpost, jestli se k němu v týdnu dostanu. Měli jsme v plánu El Barrio na Andělu, které zákeřně generuje nové a nové týdenní jídelníčky, ale za prázdnou výlohou je jen prach a sutiny, takže jsme skončili v Hombre del Mundo. Moc se mi tam nechtělo, předchází ho pověst restaurace, která HODNĚ upadla (a po obědě musím potvrdit, že právem), ale dali jsme si tam litrovou lahev vody (za 125 korun, heh…) a Lvíček se po zaplacení zeptal, jestli by si ji mohl odnést, tak aspoň má do práce pěknou karafu na vodu 😉

Po obědě jsme se přesunuli do Café Lounge na kávu – jednu z nejlepších, jaké jsem za dlouhou dobu pila – a potom, už bez Štěpána, na procházku po Petříně až k hvězdárně a rosáriu. Je to možná důchodcovský, ale my prostě milujeme procházky v (aspoň relativní) přírodě, ať už společné, nebo o samotě. Bloumali jsme petřínskými sady, v některých úsecích byli úplně sami jen se spící vážkou a perfektně si vyčistili hlavu.

To se pak hodilo, protože jsme následně jeli vyzvednout Bibinu k prarodičům. Těm celé odpoledne nespala, takže nám přes veškerou snahu samozřejmě vytuhla v autě, nepodařilo se nám ji vzbudit dřív než v sedm a spát pak šla v půl jedenáctý. Hlavně že celý den chodila na nočník, jak nám tchyně hrdě prezentovala – dnes ráno jsem ji tam zkoušela posadit a po asi deseti minutách bez výsledku se s nekompromisním „nečurat“ zvedla a odešla. Jak to s ní babička dělala, to nevím, a asi je mi to i jedno.

A příští týden máme výročí. Pátý od svatby, desátý celkově. Uf 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Vypouštění informací (34. týden)

  1. Hahá, s babičkama to bylo u nás podobný. Žmur byl první vnouče pro obě strany a málem nám za fotku s fazolí utrhali ruce. Čičman byla samozřejmě přijímaná velmi pozitivně, ale žádný emocionální vypětí a serotoninový rauš se kolem ní nekonal:D S nočníkem je Bibi úžasná. Pokud už je takhle daleko, co třeba čůrací nálepka?
    http://my-wee-friend.heureka.cz/nocniky/
    Já jsem váhala, jestli ho má vůbec cenu zase vytahovat, a je používán jen jako nádoba na hračky, případně s ním brousí parkety…

    • Jako já fakt nevím, jestli tchyně nekecá nebo jestli to není vliv prostředí… nebo kýho čerta, já se jí můžu ptát, posazovat a nic. Asi ji tam vrznu na týden, ať ji to teda naučí 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *