(Dneska to bude hodně o Briguli, bezdětným se omlouvám, ale on to byl obecně poměrně plonkový týden.)

Kouzlo nové postele trvalo necelé tři týdny, asi od středy to byl tentokrát se spaním horor. Buď usnula až v jedenáct, nebo vstávala v pět, nebo si pro jistotu střihla svoji dlouho neopakovanou dvouhodinovku, kdy se uprostřed noci probere a nemůže zabrat. Nevím, kde k tomu přišla, ale začínám si zvykat – ne na ty situace jako takové, to je na umření skoro vždycky, jen že zkrátka pokud ji v noci něco probudí „do plnejch“, dřív než za ty dvě hodiny prostě neusne.

Včera jsme jí s pomocí auta dopřáli dva denní spánky. Mezi nimi ji Lvíček vydatně utahal na výletech a hřištích. V devět zalehla a krásně, tvrdě spala…

…dokud ve tři čtvrtě na pět nespadla z postele.

To takhle uslyšíte uprostřed noci dutou ránu a okamžitě je vám jasné, co se stalo. Šla jsem sbírat brečící dítě ze země (nevíme, jestli polštářovou bariéru ve vylézací mezeře vytlačila, nebo se přes ni přehoupla, ale ve výsledku to je jedno) a opakovala, že to nic není, „máma je tady s tebou“. „S tebou,“ špitla pidižvína a za pár minut se uklidnila natolik, že jsem ji dala k L. do postele. „Táta… Ford, auto! Hodná,“ zadrmolila nadšeně, bylo vidět, o čem se jí asi tak zdálo 😀

Jak jsme si už ale ověřili, ani při probuzení z vnějších příčin následující dvě hodiny nezabrala, tak jsem s ní šla nakonec vedle, aby se aspoň jeden z nás vyspal, protože na sobotu jsme oba spali pět hodin: já od půl dvanácté do půl jedné, kdy se probrala a začala řvát, Lvíček nemohl do té půl jedné usnout, takže spal až od tří do osmi – já od tří do sedmi, kdy vstávala. Dneska zabrala před sedmou a spala do tři čtvrtě na deset, stejně jako L. ve vedlejší místnosti 😀 Mě vzbudilo v půl deváté, když se zase snažila spadnout z gauče (naštěstí si jen ťukla hlavou o zem prakticky v nulové rychlosti a za minutu už zase spala), tak jsem si pak udělala snídani… a spánkový deficit finálně dohnala při jejím odpoledním spánku 😀

Tím končím s popisem našich posledních nocí ve stylu Rimmerova „hodil jsem dvojku a pětku“ – sorry, ale potřebuju to mít někde zaznamenaný, abych mohla pidižvíně předhodit její mučení rodičů, až trochu vyroste. Ono vůbec stačí, že prožívá batolecí pubertu – zrovna teď jsme jí ve vaně vyčítali, že leje vodu okolo: „Zlobíš!“ „Nojó,“ odvětila a věnovala se dál svým kelímkům.

Ohledně víkendu, prakticky oba dny s ní byl L. někde sám venku a já částečně odpočívala, částečně doháněla resty v domácnosti (třeba úklid ledničky a špajzky), takže ani tam nic zajímavého. Fakt nemám co napsat… takže nakonec přikládám aspoň selfie L. a B. z hřiště.