Čtvrtý měsíc (wait, what?)

Včera jsem byla 18+0, dneska podle svojí metody „odečítám měsíce od termínu porodu“ končím čtvrtý měsíc. Úplně si říkám „cože“, protože mi připadá, že to hrozně utíká. A navíc na to samozřejmě není moc čas myslet (a pohyby ještě necítím – jen občas takové tlaky dole v břiše). Někdy v úterý jsem zmínila, že bych ráda pokročila s výběrem jména, a L.: „Nojo, jména! To jsem úplně vytěsnil. Popravdě, já v zásadě vytěsnil i to, že jsi těhotná…“ 😀 Nemůžu nemít pochopení, kromě běžných provozních starostí s prací, Bibinou a každodenním provozem ještě maká na bytě a organizuje stěhování. A mě samotnou to jméno provokuje asi hlavně proto, že mám pocit, že po Brigitce už s žádným nedokážeme překročit svůj stín. Pokud pominu první dny (spíš hodiny) nejistoty, vlastně jsme měli od chvíle, kdy s tím Lvíček přišel, pocit, že TO JE ONO, a čím je Brigule starší, tím jsem s ním spokojenější. Tentokrát zatím žádný AHA moment nepřišel, ale je fakt, že poprvé jsme vybírali až po určení pohlaví – mám ale obavu, že druhé pidižvíče je bytostně proti ultrazvukům a nebude se chtít odhalit ani na tom velkém příští měsíc 😉

Jak je mi jinak? Břicho roste, sice zaplaťpámbu jakžtakž pomalu, ale nepopiratelně. „Klouzačku“ z pokrčených nohou už Briguli dělat nemůžu, snažím se ji ani moc nenosit a všude tahám golfky (když je s námi L., každou chvíli chce tatínkovi „na koníček, chceš koníčka“ – motivovat ji k chůzi je většinou horor). Večer, když se trochu přetáhnu – třeba když táhnu golfky na dvouhodinový nákup a pak ještě balím krabice na stěhování – mě pobolívá v podbřišku, taky pozoruju, že jsem unavenější a třeba při běžném týdenním úklidu půl hodiny luxuju a vytírám a nejmíň půl hodiny odpočívám 😀 Zabrat dostává bederka, ulevuju jí jógou, ale se studem přiznávám, že cvičím mnohem míň, než bych měla. Teď jsem ale našla na idnesu cvičení pro těhotné, tak se do toho zkusím vrhnout. Začínám taky cítit křečák od minulého těhotenství, který mám od rozkroku do půlky stehna, včetně takových těch zakroucených míst. Budu si s tím pak asi muset někam zajít a vůbec z toho nejsem nadšená. Ohledně psychiky – pořád jsem dost snadno vytočitelná, ale v „základním nastavení“ už jsem najela na tu pohodovou vnitřní vyrovnanost konstruktérky nového mimina. „Sluší ti to, vypadáš… spokojeně,“ konstatoval Lvíček a vidím to i já, když se podívám do zrcadla. Takhle nikdy jindy než v těhotenství nevypadám, ať už mám pleť čistou nebo jako puberťák – lesknou se mi oči a působím, jako když mám přístup do jiné dimenze. A taky trochu mám, že 😉

Myslím, že Bibina začíná žárlit, minimálně na té pudové úrovni jí dochází, že se schyluje ke konkurenci, takže se víc mazlí, vrhá se mi oběma rukama kolem krku, třímá moje předloktí s hrdým zvoláním „toe moje učička“, sama dává pusinky… břichu se zatím zvládá vyhýbat, ale cítím z ní vůči němu už mírnou nevraživost, že jí brání v blbnutí s maminkou. Jsem taky zvědavá, jak s ní zamává stěhování, ještě to asi bude zajímavé. Myslím, že načasování je tak akorát – tuším, že i já sama budu rozumně použitelná ještě tak ten měsíc (dva týdny balení, dva týdny vybalování) a pak budu ráda, že se dovleču deset minut do Alberta a někam do herny 🙂 Nějak většina těch odvrácenějších stránek těhotenství nastupuje tentokrát rychleji…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u “Čtvrtý měsíc (wait, what?)

  1. A nezkusíte vydržet a udělat si překvapení na sále, ohledně toho ultrazvuku? Čičman se odtajnila až krásný 37. týden, tak jsme si říkali, že ty 2 týdny už bychom byli vydrželi…:) Systém počítání měsíců jsem taky používala, akorát v posledním trimestru to nějak nefunguje – najednou mi přišlo, že to je pořád nekonečně daleko na to, v jakém už jsem stádiu rozkladu:)

    • Když já jsem tentokrát snad ještě zvědavější než posledně… 😀 ale jsem už obrněná vůči tomu, že to mimiňous rozhodne za nás a prostě odmítne medializaci. (Já bych se i na ty měsíce vykašlala, ale bezdětné okolí se setrvale místo týdnů ptá, jaký jsem měsíc, tak co už s nima 😉 Ale tak si pamatuju, že sedmý, osmýýýýýý… nedejbože devátý se táhly jako med.)

    • Nicméně… je to sranda, mně se tak co dva tři týdny překlápí „pocity“, co to bude, na úplně opačnou stranu 😀 už jsem prodělala nejmíň dva zvraty k oběma pohlavím, tak bych se na to asi měla už taky vykašlat… ale nemůžu si pomoct, to jméno se vybírá líp, když člověk aspoň tuší, komu 🙂

  2. Ty jo, Bibi začíná žárlit docela brzo. Holky jsou asi vnímavější, ten náš malej pařez se začal projevovat cca měsíc před termínem porodu a to tipuju, že bylo jen proto, že „tety“ ve školičce byly z mýho těhotenství nadšený a furt o miminku mluvily a ptaly se Přemka, jak se těší na sourozence a tak… Vyvrcholilo to cca 14 dní po porodu (4 dny po tom, co se vrátil od prarodičů domů a fungovali jsme tu ve čtyřech), od tý doby je to jak na houpačce. Ale je vidět, že se snaží strhávat pozornost a pere se to v něm a zlobí, ač zlobit nechce… Občas je mi ho fakt líto, ale štve mě neuvěřitelně:o)

    • Třeba si to jenom špatně interpretuju nebo je to shoda náhod, ale dřív (na vyzvání) nadšeně oznamovala, že máma má v bříšku schovaný mimi, teď je spíš otrávená, když to někdo zmíní, a chce mě mít furt pro sebe… chápu, taky by mě to vytáčelo a bojím se 🙁

  3. čudle je v tomhle dřevák, nějaký mimino ho netankuje, vůbec ho nezajímá, jak se tam dostalo, jak se dostane ven.. o těhle věcech vůbec nepřemýšlí a Pizejsku tím vůbec neobtěžuju, přistupuju k ní jako k Čudleti, nějaky chystání na sourozence vůbec neřešim, prostě je to jen další nová situace a musí se přizpůsobit

    já jsem tuhle otevřela tehotenskou průkazku, protože jsem chtěla vědět, jak jsem na tom se železem a záznam z 36.týdne mě docela šokoval, celou dobu jsem to neřešila, nesledovala a vidět to najednou takhle napsaný..

    • Tenhle přístup trochu závidím, v tomhle jsem přece jenom typická trochu hysterická prvomatka. Já navíc sourozence neměla, tak vlastně vůbec nevím co čekat…

      • to neni hysterická 🙂 každej to má jinak, já jsem přesvědčená o tom, že když z toho budu dělat „vědu“, budu o tom mluvit a vysvětlovat, získá dítě pocit, že bude něco, z čeho já mám strach a co bude jiný a divný a pak to tak bude fakt cítit a bude k tomu přistupovat jako k problému, kterým jsem se zabývali už dlouho dopředu.. než se narodila Pizejska, Čudle prakticky vůbec nevědělo, že nějaký mimino bude, jen když dostal novou postel, kostatovali jsme, že ta stará je pro mimino, on se nezajímal, neřešil a já nenutila. Až pak do porodnice se jel s mužem podívat na segru. Vzal to jako hotovou věc a musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádnou žárlivostí nebo nějakým problémem. K Pizejsce přistupuju stejně, tak uvidíme.

        • Rozumím, já to taky nechci nějak přehnaně řešit a spíš ji děsit, ale Bibina se myslím bude naopak zajímat. No uvidíme.

Napsat komentář: quanti Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *