Původně jsem tenhle příspěvek chtěla napsat k Brigitčiným 22 měsícům, tj. na 5. října, ale s termínem stěhování 11… to fakt nešlo. Připadá mi ale, že se za poslední měsíc (a půl) hodně změnila a dospěla, tak jsem se rozhodla zařadit mimořádný speciál do klasické čtvrtletní frekvence 😉

Především oba oceňujeme, že se Brigitka začala hodně mazlit a pusinkovat. Jestli je to přirozený vývoj, nebo podvědomá reakce na sourozence v břiše, to nevíme, ale je nám to skoro jedno 😀 je to fajn a užíváme si to, co můžem. Strašně roste a já čím dál jasněji vidím, že to nebude tak dlouho trvat, pět, sedm, možná osm let maximálně, a nějaký pusinkování a přelejzání rodičům do postele už bude leda vrcholně trapný 🙂

Ohledně přelejzání. Přelejzá skoro každou noc, i když většinou až kolem čtvrté, a obvykle i sama usne – jsem zvědavá, jak to bude, až se přestěhuje do vlastního pokojíčku, ale nemůžu nic dělat: do pidiložničky se čtyři holt nevejdeme. Leda bychom udělali z dětského pokoje Lvíčkovu ložnici a já si zabrala s dětmi tu naši, achjo 🙂 Na jednu stranu je fajn, když se v klidu přitulí a usne, na druhou stranu je i dost takových nocí, kdy je L. odtlačen úplně na kraj postele Bibininýma nohama zaraženýma v krku, nebo nocí, kdy se mezi tou druhou a čtvrtou probudí do bděla a začne komentovat: „Táta spiká!“ hlasitostí megafonu. Po jedné takové, když ráno vyspávala, začal L. oplácet „Bibinka spinká!“ opakoval jí u hlavy tak dlouho, až se začala mlít a ještě se zavřenýma očima a s úsměvem zařvala „Bibika spiká!!“ 😀

„Bibika něco“ je vůbec oblíbený výrok, nejradši mám samolibé „Bibika zíf“, když si rozespalá zívne. Mluví o sobě buď ve třetí, nebo ve druhé osobě – podle toho, jak o ní mluvíme my, občas to kombinuje i v jedné větě: „Bibika spala, si zakopla!!“ Nejobvyklejší je „chceš“ – „Chceš sm-kat!“ „Chceš, pustíme jádio“ nebo když po přestěhování objevila na prohlídce bytu (během dopoledne) umyté hračky do vany: „Hačky!! Chceš… taky koupat?“ Pobavila taky, když se natahovala po krabicích s hračkami a sténala „chceš… sudat…“ „Ale co?“ „Chceš… sudat hačky,“ tomu se říká specifikace 😀 Poslední dobou navíc, když něco chce, už rovnou přidává „odsouhlasení“: „chceš xxx, jo, tak jo!“ 😀

Ví, když něco nesmí. Většinou to doprovází napomenutím, které v podobných případech z naší strany přijde – „pusť prst“ aj. Nejvíc nás dostala, když visela na dvířkách od trouby, uzamčených dětskou pojistkou, a vztekala se „pusť toooo“. Umí opakovat čím dál větší kousky z říkanek, typu „paci paci pacičky, botičky“ a čas od času vysolí nějakou náhodnou sekvenci slov typu „nos, obočí, krk“ z oblíbené hry na rozeznávání částí obličeje. Lvíček jí jednou sekundoval při skákání z nočního stolku do polštářů a odstartovával slovy „raz, dva, tři, hop!“ Když ho to přestalo bavit a Bibina chtěla pořád skákat, „odstartovala“ si sama: „či, či, pet, hop!“

Miluje žlutou. Nadšeně haleká, když vidí něco žlutého, ale její mánie došla tak daleko, že odmítá uznat všechny ostatní barvy – v knížce, kde se ukazuje „červené rajče“ „zelené jablíčko“ atd. tvrdohlavě označuje všechen ovozel za „žutý“. „Žutá šveska, žutá mkvička!“ … barvoslepá není, mezi rozházenými pastelkami vždycky neomylně popadne právě tu žlutou 😉

Naučit ji něco nepopulárního, to je nevděčná činnost. Nočník zatím nula (ale musím přiznat, že kolem stěhování jsme na něj absolutně kašlali), výhledově plánuju pořídit nějakou lepší redukci na WC a zkoušet ji učit rovnou tam, protože jednak se k nočníku netoužím už moc ohýbat, jednak se mi prostě nočníky eklujou a v podstatě mi ani až tak moc nevadilo, že je ignoruje. Uklízení hraček bývá podobná mluva do dubu, ale tam se občas zablýskne na časy: dneska poslušně uklízela přečtenou pohádkovou knížku, když si přinesla novou! Mám z ní radost, z kedlubny…