Načínáme poslední týden na Zličíně. Takže samozřejmě týden a den, kdy měla být první hernička dětí do dvou let, je dítě od šesti s brekem vzhůru (to jsme si ještě mysleli, že ji bolí břicho), celé ráno se smutným výrazem proleží a když mám pocit, že se vzamatovala, půl hodiny před odchodem jí začne téct kontinuální nudle a teploměr ukáže 37,3. No tak se nerozloučíme.

Minulý týden byl nabitý. Balení, samé balení, prakticky žijeme v krabicích a balit s malým dítětem nebývá úplně extra produktivní činnost, takže jsme všichni ve stresu, Lvíček, že se nezabalíme, já, že jsou na mě tlaky, a Bibina roste jak dříví v lese, protože většinu času, kdy si řekne o „páhů“, dostane tablet s mým pocitem ulehčení, že budu mít chvíli klidu na pakování. Už jenom mizerný čtyři dny! V úterý jsem něco neopatrně položila do prskajícího oleje a ke všemu stresu a hádkám se přidala ještě roztomilá popáleninka. Ještěže máme v domácí lékárničce antipopáleninové náplasti od doby, co se něco podobného stalo Lvíčkovi, ale na ploše asi pěti čtverečních centimetrů a šel z toho až do šoku. Zápěstí mě přestalo pálit za chvíli, ale náladu posádky to pochopitelně moc nepozvedlo.

Spotřebitelské okénko – Ledové kaštany mají speciál Vlašské ořechy, který jsem v pidikonzumu u pošty zahlídla, když jsem nám kupovala zmrzlinu, a musela ho pochopitelně hned mít. Karamelizované ořechy jsou docela dobrý nápad, ale celé je to hrozně sladké a originálním Kaštanům na hony vzdálené, takže za mě stačilo jednou. Víc mě překvapilo, když jsem uviděla v trafice dva téměř stejné časopisy – Chuť a styl se slučuje s Gurmánem, takovýhle krok jsem asi ještě nezažila.

Ve čtvrtek jsem podnikla výpravu na Anděl, do antikvariátu a původně taky zrušit účet do ING. Jenže L. mi nevrátil občanku, kterou si asi před dvěma týdny půjčil k projednávání hypotéky. Já věděla, proč ji nechci dávat z ruky… a výstava fotek MF DNES už byla taky dva týdny pasé. Tak jsem aspoň zrealizovala menší nákup, umlčela Brigulínu rohlíkem a jako kompenzaci s ní zašla na hřiště Sacré Coeur. Předtím jsem si bláhově zašla pro kafe do Costy, takže realizace vyhlížela takhle.

Sobota byla nabitá. Dopoledne byla zima, tak jsme spíš z nouze jeli pro nějaké zbylé potřeby do domácnosti do Ikey – ale ukázalo se, že pro Bibinu je to nejlepší indoor zábava ever. Suverénně prolejzala otvory mezi „pokojíčky“ a krotit jsme ji museli, jen když lezla v botech do vystavených postýlek. Nadchlo ji i halloweenské oddělení, kde vykřikovala „dýňák!“ (vliv večerníčku o Bílé paní, který začal skoro po roce zase frčet). Mě teda taky, než jsem vystřízlivěla a všimla si, že jde jenom o pár ubrousků a balicích papírů s netopýřím a dýňovým vzorem a jinak nashromážděné černé a oranžové random věci z celé Ikey 😉

Dojeli jsme domů a já se chtěla dát do vaření, když vtom zaslechnu z ulice strašlivé zakvílení pneumatik. Nějakej frajírek se zase předvádí, pomyslím si, ale po pár sekundách začne řev: „pojď ven!“ a další zdálky nesrozumitelné věci huláká x maníků přes sebe, a když doběhnu k oknu, vidím auto zablokované na parkovacím místě a okolo něj houf policajtů ze zásahovky, co samopalem vytloukají okýnka a vytahují řidiče se spolujezdcem ven, kde je (jenom v tričkách) vleže spoutávají. Samozřejmě půlka Metropole v oknech a na balkónech, až začal jeden zakuklenec řvát „netoč to, nefoť to a koukej zalízt!“. Musela jsem jít vařit, ale Lvíček tvrdil, že při prohlídce auta vyndali spoustu pytlíčků nejspíš s drogami. No, zajímavý zásah.

Brigulína přes poledne neusnula (a to jsme jí dali mlíko ještě před tímhle furóre), takže jsme se narychlo sbalili a vyrazili do Lán, plán – projít se v oboře, dokud bude spát, a pak na hřiště u rybníka, které jsme si našli na netu. Napadlo mě vzít foťák, ale zavrhla jsem to – na co, podesáté fotit nazpaměť procouranou oboru? Ale pak jsem litovala.

Lvíček si po mnoha letech zahoubařil a přinesli jsme tašku hub, z nichž třetina byla červavých a třetinu jsme po zralé úvaze jako spíš nejedlé (velmi těžké na zažívání) bedly červenající odepsali. Zbylo asi čtvrt plechu babek, tak máme možná na jednu bramboračku – já určitě nejsem ten, kdo by minimální výtěžnosti litoval, a L. byl aspoň ve svých mykofilských touhách uspokojen 😀

Na hřiště jsme dorazili zdárně, ale nepočítali jsme s tím, že zrovna bude pouť, kam jsme se tím pádem museli nutně jít podívat. Lvíček byl přesvědčený, že Brigitka musí aspoň na malý kolotoč – já měla obavy, že tam nevydrží, ale Briguš po naložení do autíčka dělala, jako by se v něm narodila, a po skončení jízdy odmítala vylézt 🙂 A my s L. byli úplně dojatí, protože naše malá holčička úplně sama na kolotoči, to už je přece úplně velký dítě, co?

Pak chvíle na hřišti, ale začínala být zima, takže přesun na svačinu do cukrárny Panenka v Tuchlovicích. Našla jsem si ji na netu a nevěděla moc, co čekat, ale realita překonala ty nejlepší představy! Tedy až na pár drobností, jako že u výběru zmrzliny na nás strašně spěchali, zato když jsme si šli sednout ke stolečku, čekali jsme na obsluhu snad pět minut, nebo fakt, že na obrovském (protože bezbariérovém) WC nemohli na jednu naprosto prázdnou stěnu dát sklápěcí přebalovací pult. Jinak ale Bibi, když viděla stolečky, prohlásila, že chce „na gauč“ (na lavici – that’s my girl!) a když se tam se zmrzlinou rozvalila, vydechla „todle je fajn!“. Když pak konečně donesli dvě cappuccina, Lvíčkovi sachr a mně harlekýn, nadšeně zařičela „todle heeezký!“, až myslím, že se obsluha trochu zděsila 😀 Ale bylo to fakt heeezký a hlavně dobrý. Jak se vyjádřil L., „po dlouhý době kafe, který se nemusí sladit!“ a sachr byl naprosto luxusní, harlekýn ve srovnání s ním trošku suchý, ale zas s dobrou pařížskou šlehačkou, a Bibina se mohla vyřádit v dětském koutku, kde na děti, co se jí pokusily zabrat dračí polštář, hulákala „to je moje kokojíl“.

No a pak domů. Nabitá sobota, proti tomu neděle byla ve znamení pečení kachny a pak výjezdu do Měcholup, kde jsme ještě uklízeli kuchyň a Bíbí vzala tchyně ven. Když přijely, mělo dítě v golfkách úplně ledové ruce do půlky předloktí a studená i chodidla, přičemž tchyně, jindy a v jiných věcech přeúzkostlivá, mi přesvědčovala, že má ty ruce teplý, potažmo že jsou studený jen od toho, že držela flašku. No, večer začalo dítě pokašlávat, druhý den kašlat a dneska začala ta rýma i s teplotou. Já to nechci s ničím spojovat ani nic vyčítat, ale prostě nechápu ten denial, kromě vysvětlení, že má po přechodu termoregulaci hozenou za polární kruh 🙂

Příští blog čekejte bůhví kdy. Nejen totiž, že musíme tady do soboty všechno sbalit, ani po přestěhování mě nějaké extra vydechnutí nečeká, protože nebude kde ty stěhovací krabice skladovat, jen v B. pokojíčku, který ale bude potřeba co nejdřív uvolnit, aby v něm mohla začít spát, A ZÁROVEŇ chceme všechno, co se vybaluje, pečlivě umýt, s rozmyslem uložit a ideálně ještě zvážit, jestli se to ještě nemůže vyhodit 😀 Chcípnu.

Jelikož už se odmítám nahrávat s fotkami na wordpress, kde se nahrajou v úplně nesmyslném pořadí a mizerně se pak s nimi i pracuje, odteď fotky odkazem (sorry)…