…tohle všechno se nám nashromáždilo do minulého cca týdne a já sama zírám, jak to strašně letí, že už tu jsme skoro měsíc (a tenhle říjen byl jeden z nejnáročnějších měsíců v mým životě vůbec), že už jsem vlastně v šestým měsíci a ani jsem si toho nevšimla… že… že…
S břichem nějak koexistujeme. Doufám, že jsem mu nedala nadměrně zabrat s tím stěhováním. Musí něco vydržet 🙂 Obecně se zatím mele o hodně míň než Brigule. To mi dává naději, že bude klidnější 😀 Občas mám v noci náběh na křeče, ale co beru hořčík, nikdy to nedojde do hořkého konce 😉 Sem tam mi tvrdne břicho, třeba dneska, ale není to častěji než tak jednou za týden až dva. Jen křečák je čím dál strašidelnější a ceny operací, na které jsem se koukala na netu, teda taky… uvidíme, jak to bude vypadat, až porodím.
Bibina je – už je únavné to opakovat – čím dál ukecanější. Umí už bezvadně doplňovat svoje oblíbené básničky, na což jsme přišli jednou mimochodem, když chtěla číst a my seděli u večeře. „Čti si sama!“ odbyli jsme ji, načež si jednu knížku „přečetla“ nějakou svoji hatmatilkou (už u toho jsme se zakuckávali smíchy) a u druhé už místy problesklo „paničku“ „koťata“ „zima je“ nebo „dědečku dědečku ožíšek“, načež skončila triumfálním „táta na houby!“ Tak od té doby čteme kooperativně.
„Todle mámy židle!“ ukazuje Bibina. „Jo, to je mámy židle, a tohle je Bibinky židle. Máš nejhezčí, i s podnožkou!“ odpovídá L. a Brigule asociační metodou reaguje: „Chceš ponožky…!“
Už zcela vědomě používá časy, vedle přítomného oznamování „Bibika pije míčko!“ nebo „ovečka papá tavičku“ se jednak umí politovat, že „nó, zakopla“ nebo po odchodu návštěvy oznámit „todle byua babička!“ a když dohraje jedna písnička z oblíbeného CD, utěšuje se, že „eště bude cedečko“.
A tak celkově už je z ní v podstatě malej člověk. Dneska se dívala na pohádku, pak sama usoudila, že už je unavená, přišla ke mně s tabletem, řekla „děkuju“ a zamířila do postele 🙂 Akorát miminko v bříšku ji pořád nějak zvlášť nebere. Tak snad aspoň nebude zklamaná z přílišných očekávání 😀
To je neuvěřitelný, jak člověka dělá právě to mluvení. Čičman hlásí jen mámu, tátu a nově „coetó“?, což můžu použít jako žaludový eso, až se mě dětská Dr. bude ptát, jestli už umí věty (ona je na to mluvení docela vysazená a já jsem z ní pak v křeči, že máme postižený děti – Žmur se pořádně rozmluvil až ve třech, zato teď mluví doslova i ze spaní). No, ale zpátky k Čičman. Jak nemluví, tak je to takové naše mazlící zvířátko (v nejlepším slova smyslu), ale člověka, natož holčičku v ní zatím nevidím. (Jenom když si chodí pro boty a furt chce tahat růžový megabarbínovský sandále na ven, místo bot na podzim, pravda, v nudné a podle ní asi absolutně vyšlé z módy hnědé barvě. Jo, a taky už si začíná vybírat, jaký chce tepláky, tohle mě nemálo překvapuje po klukovi, co ještě teď neřeší růžový fusekle na spaní od babičky)
Tohle je třeba zajímavý – Bibina řeší boty, ale stran oblečení jí je zatím úplně jedno, co na ni navlíkám. Když jí řekneme, že jí něco sluší, běží se k zrcadlu podívat, ale to je všechno. Ale názor už umí vyjádřit velmi dobře, takže ji mám sklon považovat naopak za vyspělejší, než ve skutečnosti je, a blbě se mi věří, že FAKT nechápe, na co je třeba nočník 🙂