Katarze (44. týden)

Pondělí jsme chtěli věnovat dozařizování některých věcí do domácnosti, takže jsme po obědě odvezli Briguli k prarodičům a objeli nedaleký Hornbach a Ikeu. Ještě předtím jsme ale zamířili na opačnou stranu, zaparkovali na Pohořelci a užili si naši oblíbenou podzimní procházku Hradem (jako správní hipsteři jsme k tomu v hradním Starbucksu přidali poslední letošní Pumpkin Spice Latte).

IKEA byla plná vánoční výzdoby. Moji dlouhodobí čtenáři už můj vztah k Vánocům znají, letos mě to místo dychtivého očekávání ale spíš zaskočilo, protože při tom všem frmolu kolem stěhování nebyl vůbec čas na tyhle věci myslet. Jindy nedočkavě stepuju začátkem října kolem trafik, abych ukořistila první vánoční časopisy, letos… no, letos byly poněkud jiné starosti a při pohledu na řádku krabic u stěny dětského pokoje, i když se naštěstí pořád zmenšuje, nemám nějak náladu kupovat cokoli jiného než jídlo a nutnou drogerii. A tu výbavu do domácnosti. Bohužel jsem zapomněla magnetickou lištu na nože, která má tak zatraceně malé a kompaktní balení, u pokladny až po zaplacení a ne před ním – v opačném případě bychom nepřišli o tři stovky. L. mě utěšoval, že ji stejně nechtěl, ale to mohl ksakru říct rovnou a ne mě ještě upozorňovat, že jsem si ji nenapsala na nákupní seznam, mohlo to být levnější.

Vůbec, s tím vyhověním… když jsme si zase odváželi Briguli Strahovským tunelem domů, zase jsem načala problém jmen. Večer předtím totiž L. oslovil moje břicho jménem svého favorita a ve mně se všechno otřáslo odporem, i když – paradoxně – jsem tohle jméno původně navrhla já. Tak jsem prcka ponoukla: „Koukej si už nějaký vybrat, ať vím, jak tě mám oslovovat!“ a pokračovala k L., že to neříkám finálně, ale v poslední době že se mi nejvíc líbí Xxx. Vtom jsem ucítila takovou vlnu pozitivních emocí, že mi málem vytryskly slzy, prckovi se to evidentně hodně zamlouvalo – a L. teda, že dobře. Radost jsem měla ale jenom jeden den, protože ten další večer, když jsem si všimla, že se sám tomu oslovení vyhýbá, mi přiznal, že mu to prostě nejde přes pusu. Tak jsme zase tam, kde jsme byli 🙂 (Pokročila jsem ale v přístupu – dřív jsem nervovala, že nenajdeme vůbec žádné aspoň trochu slušné jméno, dneska mám pocit, že pěkných je spousta, jde jen o to vybrat to nejlepší, takže… jsem klidnější :))

V úterý jsem na počest státního svátku upekla králíka, ale jinak dost mizernej den, na všechny na nás možná něco lezlo a všichni jsme byli na všechny ostatní protivní, Brigule zlobila… v podstatě myslím, že se nám všem ulevilo, že podzimní miniprázdniny skončily.

Bibina vymyslela trojpusu – dáváme si pusu všichni dohromady. Taky začala místo pahů říkat pohádku a místo paní panenka, zase nám nějak podezřele roste…

Čtvrtek byl hrozně mizernej den. Vrátily se úzkosti, hnusná věc, která se mi občas objevuje od začátku těhotenství. Kombinace hormonálně-minerální nerovnováhy, nějakého déledobějšího stresu a aktuální náročnější, i když nijak závažné situace, jako třeba jak udržet na nákupu nespící Briguli v kočárku, vyústí v záchvat paniky, kdy se mi špatně dýchá a mám pocit, že omdlím. Navíc na to v zásadě nic nepomáhá, ani objektivně si říkat, že to bude v pořádku, ani čokoláda, ani to někomu říct… jen prodýchávat a čekat. Bibina se ten den pro jistotu rozhodla bojkotovat spánek, takže jsem neměla ani tu hodinku na oražení, a usnula ve čtvrt na šest v jídelní židličce. Ble.

Páteční Halloween už byl veselejší – uvařila jsem dýňovou polévku, upekla strašidelné sušenky, zapálili jsme dýňáka (tedy jenom svíčku uvnitř :D) a před spaním zkoukli další naprosto příšernou epizodu TBBT… a z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu, když jsem se v sobotu vzbudila, bylo všechno naprosto v pohodě. Jeli jsme za L. prarodiči do Roudnice nad Labem, což nás samo o sobě docela často rozhodí – Brigule buď spí, kdy nemá, nebo nespí a v autě zlobí, prarodiče mají divné poznámky, případně nadnášejí kontroverzní témata… ale tentokrát bylo všechno v pohodě, počasí super, farmářské trhy, kde jsme se zastavili, příjemný zážitek, dokonce jsme si urvali asi dvacet minut sami v cukrárně. Ale v tom to přesně nebylo. Prostě najednou, s koncem Halloweenu, jako by něco přeskočilo a konečně jsme byli V POHODĚ. Po třech týdnech. Uff. Už byly dlouhý 🙂

Baví mě, jak rodina odhaduje, co se nám narodí. Děda tipuje kluka, kvůli Lvíčkovým plánům co nejdřív sehnat větší byt, aby mělo každé dítě svůj pokoj. Babička mu oponovala mým tvrzením, že bude složitý vymyslet „aby se tam OBĚ vešly“ (myslela jsem samozřejmě obě děti, ale řekla jsem to takovouhle mírně zavádějící formou tak trochu schválně ;)). Mimochodem, Lvíček je aktuálně ve stavu, že místo většího bytu by za pár let chtěl barák. Moje lítost, že jsem přišla o dům po babičce, tím kulminovala – až do včerejšího večera, kdy jsme chvíli brouzdali po pozemcích a stránkách RD Rýmařov. Pár typizovaných domků se mi tam hodně líbilo, i když jsem dřív byla celkem dost velký odpůrce, a když myslím na nás a barák, už to nejsou Popovice, ale novostavba, která je celá jenom naše. KONEČNĚ 🙂

Dneska jsem se zbavila drtivé většiny krabic, zbyla jen jedna s dokumenty (částečně Lvíčkovy, ty si bude muset někdy protřídit) a jeden box s pelmelem (léky, drogerie, drobnosti), který bych měla poměrně rozumně zvládnout zpracovat do konce týdne. Řvala bych radostí, kdybych si u toho celodenního ohýbání neoddělala bederku, ale i tak: úleva obrovská.

(Možná bych taky měla zmínit, že mi napsal otec. Asi pět odstavců vychloubání, jaký byl skvělý rodič, a že si mám srovnat se svým svědomím, pokud nenechám Brigitku se s ním vídat. Nic nemám se svým svědomím srovnaný líp.)

Fotky tradičně v samostatné galerii.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 komentářů u “Katarze (44. týden)

  1. k těm panickým atakám, hodně mi na ně pomáhá bachova krizová esence, neměla jsem tedy nikdy takové úzkosti z „běžných“ věcí, ale teď v těhotenství, mě občas obešla hrůza z porodu, z bolesti a vůbec a nemohla jsem dýchat a trvalo mi než jsem se nějak uklidnila, bachovky pomohly prakticky hned 🙂

    já vás obdivuju, že máte energii se stěhovat z jednoho do druhýho 🙂

    • Já žádnou energii nemám 😀 ale do dvoupokojáku s průchozím obývákem bysme se s miminem nevešli a až budou děti větší (zvlášť až budou chodit oba do školy), tak se obávám, že jim ten devítimetrovej krcálek bude malej taky a ještě jednomu stěhování se nevyhnem 🙂

      • koukni, mě fakt držely nad vodou 🙂

        vždycky když takhle přemýšlím o velikosti pokojů a jestli se nám sem děti vejdou, tak si říkám, že nám bude malej i ten barák a pak myslím na to, že jsme se segrou měly poměrně malej pokoj a musely jsme se prostě srovnat a že to vlastně nebylo vůbec špatný (nicméně dvoupokoják je fakt malej 🙂 )

        • Já na tohle taky často myslím, Lvíček vyrost ve dvoupokojáku s bratrem, ale to bylo 2+1 s oddělenou kuchyní a nejmíň patnáctimetrovými pokoji, to je přece jenom taky o něčem jiným. Tady se mi nevejdou ani dvě postele na dýlku a když je dám k protilehlým stěnám, už se tam nevejde zas nic jinýho, navíc kluk a holka… Ale uvidíme 🙂

  2. Ty panické záchvaty mívám taky… Většinou se snažím vyhnout jejich vyvolání. Někdy ale stačí, aby byl Eli s něčím nespokojený a najednou to na mě padne. Ale většinou to u mě vyvolávají jistí lidé a jejich nenápadné rady a dotazy…
    V konečném důsledku je to ale jedno – Hormony jsou prostě mrchy!
    Mě pomáhá úplně vypadnout, ale bohužel to nejde, když jsme doma jen my dva nebo se sebrat před návštěvou a odejít jinam… Takže to většinou vypadá dost podivně, najednou zrudnu začnu zhluboka dýchat a orosí se mi čelo. Přejde to po pár minutách, ale už se mi stalo, že se mě pár lidí ptalo jestli jsem v pořádku… Na to taky nejde odpovědět úplně zdvořile 😀

    • Chápu 😀 no nic, mně když lidi přejou, ať to přejde, odpovídám, že nejhůř (snad) za nějaký čtyři měsíce porodem 🙂 ale teď je mi fakt mnohem líp (ten základní stav), tak snad se to moc často vracet nebude.

  3. Jsem ráda, žes zase dosáhla pohodového bodu, musí to bejt strašný vytrvale setrvávat ve špatné náladě. 😉

    Gratuluju k rozklizení, to je výkon na metál, počítám… 🙂 K fotkám – krásná podzimní výzdoba – od dýní, dýňáků a kde čeho. Mimochodem, odkud (nebo jak vyrobený) je ten řetěz javorových listů? To se mi líbí! 🙂

    Novostavba, domeček, no pěkný… Jak rychle, výhledově? 🙂

    BTW: Ta Praha je občas i hezká – ta vyhlídka z Hradu je krásná!

    A jinak obecně krásný fotky, Brigule s Lvíčkem jsou úžasná dvojka 😉

    • Uff, ani nevím, jestli ta mobilní appka zvládne tak dlouhou odpověď, možná to budu muset rozsekat 😉 jo, třítýdenní chandra byla dost náročná, od tý doby zas o hodně víc lituju lidi s psychickým onemocněním, protože je to podobně nepříjemný, jako když tě třeba v kuse bolí zuby, noha nebo záda…

      Závěsný dekorace jsem kupovala loni v září v Kiku. Ale co jsem se tam teď dívala, letos (už?) jsem tam nic podobnýho neviděla… taky mě právě nadchly hned 🙂

      Mno, nerada bych Briguli vytrhávala ze školy, a zároveň počítám, že do tý doby budou změny nutný, takže teoreticky mám pět let 🙂

      Pch, ti lokální patrioti 😀 Praha je náhodou hezká, aspoň to centrum, ale to je zas většinou neobyvatelné 🙂

    • Jinak já počítám, že ohledně toho domku ještě desetkrát změníme názor – ještě před měsícem jsme si notovali, jak se nám určitě nechce volno trávit prací na baráku, dělat dětem taxikáře a za každou volovinou dojíždět autem. Ale pak se člověk přestěhuje, v mezipatře na okně se tři týdny válí něčí zmuchlané papírové kapesníky a teď, měsíc a půl od předávky, někdo šlohnul zátěžový koberec, co byl místo rohožky v prostoru u schránek… A to si říkáš, že čím víc sousedů, tím hůř 😀

      • No jo, tak já zažila taky obojí… Vyrostla jsem (s bráchou) ve 2+1 (malým) a taky to šlo. Teď s dětma si užívám výhody domu se zahradou, na to je to fakt skvělý, byť všechny zmíněné nevýhody pochopitelně platí… Ale to je jako se vším… 🙂

        • No právě… já se celej život považovala za městský/panelákový dítě, na všech návštěvách kamarádů s barákem jsme si říkali, že o tohle se teda starat nechceme – jestli skončím v baráku (a ještě ne tom po babičce), budu se hodně smát 😀

  4. Klučičí jména to je kříž, taky jsme hodně dlouho nevěděli. Já nechtěla žádný klasicky český, ale židovský kvůli Kubovým předkům. A když jsme se jakžtakž shodli, přišla kamarádka s tím, že Samuela má teď skoro každý (což není samozřejmě pravda:-D). Ale už se nám to jméno tak líbilo, že jsme to tak nechali:-).

    K těm sousedům a baráku. Před stěhováním jsem taky chtěla do baráku (bydlí v něm naši i moje ségra), ale Kuba to odmítal a odmítá pořád z důvodu údržby a viz výše cos jmenovala. Polovinu sousedů v tomhle domě nesnáším kvůli bezohlednosti a lenosti, která se u nich asi už nezmění. Takže bych taky raději bydlela ve svém vlastním domě a ne bytě:-)

    • Mně se Samuel líbí! Je z toho znát ten židovský odkaz a přitom je to normální, nevýstřední jméno – a moc jich neznám, osobně snad žádného 🙂 S barákem vs. bytem je to vždycky složitý a neexistuje ideální řešení, musím ale říct, že letos v létě jsem dost záviděla kamarádkám, co mohly děti od rána do večera nechávat vypuštěné na zahradě. Ale nevýhody to má taky, těžko před tím zavírat oči. Uvidíme za pár let, jak se nám to bude jevit, až se trochu zabydlíme a prckové povyrostou, ale dneska jsem zase překračovala před vchodem posmrkaný kapesníky a tu ukradenou rohožku a fakt některý lidi asi prostě nechápu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *