Na přeučování denního režimu u Bibiny. Před pár dny se mi povedlo vytáhnout ji z postele v půl sedmé, v poledne už spala a ve čtvrt na dvě byla vzhůru, v půl deváté večer vytuhla. Měla jsem radost. Než jsem se druhý den ráno vzbudila… bylo půl osmé a princezna pořád v limbu. Já se sama od sebe prostě dřív než v sedm nevzbudím – a ona taky ne; jenže pak straší nejmíň do desíti. Ještě nedávno jsme z toho byli na prášky, že nemáme večer žádný čas pro sebe. Včera jsme jí dali tablet s večerní pohádkou do pokojíčku, sami si nalili víno a hodili nohy na stůl. Život je na stresování krátkej…
To je možná lepší cesta než přeučování. My jsme se snažili děti zase přeučit, aby nevstávali po 6, taky marné: takže vstanou, já ještě v limbu připravím snídani a pustím pohádky a kolečko uzavřu návratem do postele ještě tak na hoďku:)
Holt biorytmy… Já s ní fakt nic nenadělám, to není režimový dítě, včera spala přes den dvě a půl hodiny, dneska hodinu. Aspoň že už se trochu zabaví…
Tohle asi nepreucis…ale dobre reseni 😀
Jsem se zas jednou nechala zblbnout chytrýma knížkama, no 😀 nejspíš je to prostě sova, aspoň v tomhle období…
Taky jsem v nejake moudre knize cetla, ze vecerku lze uplatnovat i tak, ze bude proste dite od urcite hodiny uz jenom ve svem pokojicku a neni nutne ho nutit jit rovnou spat. Nevim, od kolika let, a jak presne se to uplatnuje v praxi. Erwin spi uz asi od ctvrteho mesice na jeden zatah od sedmi do sedmi, coz asi neni uplne obvykle. Desi me predstava druheho ditete, ktere bude mit pravdepodbne uplne normalni spaci rezim a ja se na par let vubec nevyspim…
Já to četla taky, ale u nás zatím neuplatnitelné, když jí zkusím vysvětlit, že ji tam nechám samotnou s otevřenými dveřmi a budeme hned vedle, radši si disciplinovaně zaleze do postele a nechá se uspat. Obvyklé to není, co si budeme povídat, ale popravdě řečeno, já byla hodně velký spáč, náročná na délku i kvalitu – Lvíček mi doteď vyčítá, že když mě před několika lety v noci vzbudil, že mu je blbě, v polospánku jsem mu poradila, ať si vezme prášek, a spala jsem dál – prostě jsem v tu chvíli stejně nevěděla, jak bych mu mohla jinak pomoct, a napůl probuzená jsem nechtěla nic jiného, než situaci nějak „vyřešit“ a vrátit se ke spaní. Postupem času jsem zvládla nejen několik kojicích vzbuzení přes noc, ale i ty Bibininy dvouhodinovky (poslední dobou se smrskly na cca hodinovky, snad ten trend vydrží) a taky žiju. Ovšem druhého se taky přece jenom bojím, protože jestli bude mít nějak podobně divoký režim, už to s ním kvůli Bibi nebudu moct přes den dospávat 🙂 Ale pořád si říkám, že to přežili jiní, nějak ten první rok-dva zvládnu taky.