…ale dva dny po Štěpánovi jsme byli na steacích se Štěpánem, naším oblíbeným emigrantem a skoro-Irem, plus bandou IT kamarádů z CZFree dob. Těch, co ještě nemají děti – styďte se, fotříci, aspoň jednou za rok by to snad šlo, ne? Taky jsme si domluvili hlídání, poprvé od přestěhování: ono to přece jenom přes celou Prahu jde o něco míň hladce než když jsme to měli čtvrt hodiny autem.
Stejkárnu jsme našli hladce, zaparkovali rozumně – a jelikož bylo ještě brzo, vydali se na procházku Stromovkou, cípem, kde jsem snad nikdy nebyla – kousek od trati a od bývalé myslivny. Nevydrželi jsme ale dlouho a šli se zahřát dovnitř zázvorovým a mátovým čajem. Vlastně jsme si dali jednak rande s procházkou a čajem, jednak sraz s kamarády a večeří na jednom místě, za jednu cestu a s jedním hlídáním, no neberte to! 😉
Rovnou předešlu, že jídlo a pití mají ve Stejkárně fakt dobré, ale obsluha byla mírně wtf. Když se k nám cca o hodinu později připojili první příchozí, aquarius a fleur, objednali jsme si každý pár dohromady džbánek citronády. Číšník přinesl dva džbánky, čtyři skleničky, do jedné nalil z jednoho džbánku… a do zbývajících tří z druhého. No nějak jsme si to porovnali, ale nepřipadalo mi to úplně ok 😀 Podobně když k vedlejšímu stolu usadili skupinu… no seniorů, a ti se zeptali, co by jim obsluha doporučila: „No… tak asi nějakej steak…“ Na steakovou restauraci – you don’t say! Vrcholem pak už jenom bylo, když jsme k degustačnímu prkénku se sedmi druhy steaků dostali fotolegendu, kde jich ovšem bylo jen šest – a hádej, šmudlo, kde je ten druh, co chybí? Když drobně předběhnu, nejvíc nám asi chutnala svíčková a ještě jeden druh, který jsem si ovšem nezapamatovala (špička ořechu?).
Jídlo ale, i když vynikající, nebylo ústředním zážitkem. Příjemně jsme si popovídali – já hlavně s aquariem a fleur a Štěpánem, kteří seděli na „mojí“ půlce stolu, až na jedno hluché období, kdy si spoli s Lvíčkem všichni přítomní povídali o Seattlu, který v uplynulém roce navštívili. Já bych bývala mohla přispět jen reáliemi z Where’d You Go, Bernadette, tak jsem radši mlčela, naštěstí to nebylo jediné téma večera. Probralo se všechno možné od aut přes církevní svatby až po (opět) odjezdy za prací – Štěpán se z Dublinu konečně přesunuje do Nového Yorku. „Já myslím, že vy tu zkejsnete… jako v dobrým,“ utrousil náš zatímDubliňan a rozjel diskusi o tom, proč s dětmi radši zůstat v Čechách. My čtyři jsme argumentovali vztahem dětí a prarodičů. „No mně poslední prarodič umřel, když mi bylo šest let, a podívejte, jaký ze mě vyrostl nádherně socializovaný jedinec!“ hájil emigraci Štěpán, což upevnilo naše rozhodnutí zůstat s dětmi ve staré vlasti 😀 Ne, že bychom se tomu vyloženě bránili… uvidíme, co přijde, ale popravdě potom, co jsem teď četla některé blogy lidí vychovávajících děti v jiném jazykovém prostředí, mám skoro až iracionální radost, když Bibinu slyším žvatlat výlučně česky. Možná je to sobecký, ale já se taky angličtinu začala pořádně učit až na druhém stupni a po pár pobytech v cizině jsem si nepřipadala nijak zanedbaně.
S Liskinem, který za námi přijel z Děčína, plantážníkem (který si ovšem objednal steak well done a s vrahy masa se nebavíme!) ani DRSONem, co seděli na opačném konci stolu, jsem si moc nepopovídala – snad příště. DRSON mě ujišťoval, že se někdy příští týden zastaví, protože pracuje z berounského kanclu až do 14. ledna. Druhý den přišla zpráva od L. + D. šéfa, že se má DRSON hlásit 4. ledna v dubajském kanclu 🙂 aneb Lvíčkova telenovela stran zaměstnání pokračuje, další díl čekáme v pondělí (jde už asi nejvíc o to, jestli skončí hned bez odstupného anebo s odstupným). Spity, který jediný nevěděl o mém těhotenství a všiml si ho jaksi až v průběhu večera, se u mě na chvíli zastavil a přál mi takový ty klasický těhotenský věci. Sám už uvažuje o dětech a trochu ho prý překvapilo, že jeho přítelkyně nejen že preferuje svatbu před dětmi, ale navíc ještě odmítá být na svojí svatbě těhotná. Ta slavná událost by měla být v létě, tak cca za rok a půl snad přijde další c0re baby (i když na IRC už spity vlastně nechodí) 😉
„Co je to za emigraci?“ zazdil Štěpán poslední hláškou hromadné zvedání se od stolů kolem půl desáté… a přesně v deset, kdy nám oficiálně „končilo“ hlídání, jsme odemykali dveře od bytu. (Bibina spala teprve čtvrt hodiny…)
Díky a doufám, že se uvidíme dřív než zase za rok, ať už v létě na spityho svatbě, nebo při nějaké jiné příležitosti…