Doslechla jsem se, že naše dvojdětenství působí z fotek jako děsná idyla. Dovolím si přidat pár popisků ke zpřesnění.

Noc na úterý. Jsem děsně unavená, těším se na pár hodin klidného spánku, ale v půl jedenácté jsou obě děti vzhůru a v naší posteli. Viki se nenechá jako obvykle uspat u prsa, ale stále kvílí, takže opouštím ložnici a jdu ho nosit do obýváku. Nosím ho do dvou, kdy konečně usne, já se uložím na gauč a přikryju dětskou peřinou – všechny ostatní deky jsou v ložnici. Ve čtyři se budí na kojení. V pět dorazí Brigule, která ode mě strašně nutně něco chce. Posílám ji do ložnice, nejsem schopná vstát – jestli chce mlíko, ať si probudí tátu. Už o ní neslyším, asi to ještě zalomila. Ve čtvrt na sedm si Lvíček přichází dělat snídani a diví se, co tam dělám – sám se vyspal dobře a o oxidující Briguli vůbec nevěděl.

Páteční odpoledne a večer. Lvíček něco vyřizuje na opačné straně Prahy. Viktorka bolí břicho a řve. Bibina si dala za úkol rozházet co největší množství co nejtitěrnějších hraček (Šmoulíci, zvířátka z Alberta, hračky z kindervajíček) a na moje prosby o jejich uklizení, zatímco já kojím nebo nosím Viktora, absolutně nereflektuje. Dopoledne vytřený a téměř absolutně uklizený byt vypadá jak… Ale víte co, ušetřím si obvyklá přirovnání o explozivních zbraních a rabujících lupičích, kdo máte malé děti, umíte si představit, jak takový byt může vypadat, a kdo je nemáte, vědět ani vidět to stejně nechcete. Já jsem z pokusů uklidnit Vikouše fyzicky doslova vysátá. V půl deváté přichází Lvíček k rozjívené Bibině, uřvanému Víťovi a manželce zírající vsedě na gauči doblba. Umyje starší dítě, já ho po konečně se uřvavším miminu jdu uložit a jsem upřímně překvapená, že neusnu s ní. Vynořím se z dětského pokoje po desáté. V sobotu ráno Bibina vstává v obvyklý čas Lvíčkova budíku, tedy ve čtvrt na sedm. Tadá!

Pro jistotu opět ještě odkazem – 21. týden.