Koblih mává

Ne, že bych se tu chtěla vychloubat geniálním dítětem. Spíš mě to pobavilo: koblih se během posledních pár dnů naučil koordinovat levou ruku natolik, aby dokázal ovládat kočičku na hrazdičce, co hraje, když se do ní bouchne. No a pořád ještě rád napodobuje, takže když se nad něj Lvíček ráno sehnul a zamával, že jde do práce, Viki taky máchnul rukou. A už dvakrát to zopakoval 🙂

Jinak ovšem furt řve. Tři měsíce mu budou za týden, tak uvidíme, o kolik si ten třetí trimestr ještě protáhne 😉

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u “Koblih mává

  1. Viki je hustej! Ivonka se naučila mávat až teď v 10m a on v necelých třech jo?! A já myslela, že mám šikovný dítě, tak nic.oD

    • Máš!! Mrzí mě, že jsme se nestihly 🙂 ono to je víc než co jinýho prostě napodobovací reflex, ale vypadá to efektně 😉 a zcela nepochybně to „zapomene“, pokud to budeme chtít komukoliv někdy ukázat 😉

  2. Bojím se teď k tobě chodit. 🙂 Téma druhého dítka se stává stále aktuálnějším a já se toho pořád trochu obávám. Ten věčný pláč a probdělé noci… Na druhou stranu potvrzuju, že je koblih Vikouš objektivně opravdu moc roztomilej. A z Bibi roste správná uličnice. Určitě jsou a budou super dvojka. A ta sourozenecká láska je snad to jediný, co mě k druhému dítěti může přesvědčit. Přeju, ať se rychle zabydlíte a v nové domovině se vám líbí!!!

    • Ono je to složitý. Já po druhém porodu získala nějaký nadhled a ty řevy mě tolik nevykolejí, i na to vstávání jsem nějak trénovanější, přestože způsob, jak funguju s nočním kojením, je úplně jiný než u Bibiny, možná se o tom někdy rozepíšu, jak se to liší. Sama za sebe bych to udělala znova, ale taky objektivně přiznám, že se těším, až nebude tolik řvát, až bude trochu samostatnější… a vím, že se dočkám relativně brzo. Určitě ale nejsem z těch, co by jim bylo líto, jak miminka rychle vyrostou 🙂 Ohledně sourozenecké lásky… Bibina bere Vikiho spíš jako součást domácnosti, občas projeví přání si ho pochovat nebo nějak okomentuje, co dělá; ale že by ho nějak jsem milovala, hladila a pusinkovala, to zatím říct vážně nemůžu. Věřím, že budou parťáci, až vyrostou, ale spoléhat se na to nedá. Úplně rozumím, že někdo váhá, jestli mít druhé dítě, když už je dobře sehraný s tím prvním. Pro mě je na druhém mateřství asi nejzásadnější poznatek, že každé dítě je fakt úplně jiné, těžko se to popisuje, ale Viki mi dal zase úplně novou perspektivu. A těším se na nový, klučičí „rozměr“ světa…

      • Hodně jsem o tom o víkendu přemýšlela a uvědomila jsem si, že jsem podobné pochyby o tom, jestli to zvládnu, měla i před Erwínem. Prostě mi nikdy zběsile netikaly hodiny a neměla jsem pocit, že se mi v životě něčeho zásadně nedostává. Z racionálního hlediska jsme ale s Typoškou došli k tomu, že život bez potomka/ů by nám ve finále asi přišel prázdný. A tak jsme do toho šli. A asi to tak bude i s tím druhým. A pokud se to povede, tak nebudu litovat, jako nelituju rozhodnutí mít Erwína… A máš pravdu, že to krizové řvací období uteče docela rychle a pak je to velká legrace.

        • To si piš – až bude na světě, už tě ani nenapadne, že bys ho neměla, i kdyby to byl uřvanec 🙂 dopadne to, jak má, věřím tomu – ať už jen s Erwínem, nebo s nějakým druhým dárečkem seshora 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *