Koblih povyrost. Pase na rukou a ne jen na předloktích, drží si hračky, míň brečí a víc se směje. Miluje, když mu zpíváme ukolébavky a jiné lidovky. Nerad hlasité disharmonické zvuky (jako ten můj zmiňovaný smích). Zpátky na Zličíně jsme už tři týdny a zvykla jsem si prakticky okamžitě. Když se sem odněkud blížíme, naskočí mi: jedeme domů.

Lvíček vyměnil Mondeo za nového Scénica. Za poslední čtyři roky jsme vystřídali pět bytů ve dvou zemích, čtyři auta a pořídili si dvě děti. Nežijem nudně. Nebo teda nudit se rozhodně nestíhám.

Tchyně měla Bibinu od pátku do neděle a když ji přivezli, promlouvala mi do duše, že ji musíme brát mezi lidi! Že se děsně stydí, když někam přijde! Byla jsem půl dne v depresi, že vychovávám malou asociálku. Pak jsme zvedli zadky a odjeli na sraz se třema kamarádkama do Šárky. Po deseti minutách se rozkoukala, chodila s nima za ruku a hrát si na hřiště („Mami běž pyč! Tati běž pyč!“) a mně došlo, že 1) většina i těch nejoprsklejších dětí se nejdřív trochu ostýchá 2) horší je to v interiérech než v plenéru 3) horší to pochopitelně bude, když jako backup má „jenom“ babičku, kterou přece jen nevidí denně, než mámu s tátou. Přidala jsem to do kolonky „tchyní přehánění“ a hodila za hlavu 🙂

Fotky odkazem a v prezentaci: