Pro Vanilku, Kusance a další druhotěhotné, které si nejsou úplně jisté, co je čeká 🙂

Než jsem poprvé otěhotněla, tikaly mi biologické hodiny už dost nahlas. V podstatě jsem jen čekala, než bude vhodná situace, a doufala, že ještě budu v dostatečné kondici a přiměřeně plodná. Očekávání se vcelku naplnila, otěhotněla jsem prakticky hned a nevzpomínám si na zásadní obtíže během těhotenství. Připadala jsem si krásná, schopná a šťastná.

Rozhodnutí o druhém „projektu potomek“ bylo mnohem pragmatičtější: věděli jsme, že bychom chtěli dvě děti, a nechtěli jsme to zbytečně protahovat (měla jsem psychologickou hranici, že bych chtěla odrodit dřív než moje maminka, která mě měla v necelých 35 – podruhé jsem rodila v necelých 33). Takže koblihovi jsme dali volný průchod, když bylo Bibině cca rok a půl a já začala mít pocit, že bych se vedle ní zvládla věnovat i nějakému jinému dítěti, aniž bych z toho vylučovala maggi v kostkách.

Když se narodil, užívala jsem si především to, že tohle všechno je už naposled. Porodní bolesti. Šití. Šestinedělní disciplina „vis na prsu“. Pomalu (opravdu poměrně hodně pomalu) mě začal odměňovat: poprvé se usmál až skoro ve dvou měsících, pořád dost řval a přes den čím dál míň spal. Ale na rozdíl od Brigitky, u které jsem byla v šestinedělí ze všeho vyplesknutá a ještě určitě celý první rok na nervy, jsem tady byla klidná. Tak nějak nad věcí. Možná to částečně způsobily hormony, ale z větší části určitě moje zkušenost, že dříve či později u zdravého dítěte přejde všechno. Po prvním týdnu to bude lepší. Po šestinedělí to bude lepší. Po třech měsících to bude lepší… A bylo. Navíc jsem si ve chvílích, kdy jsem uspávala Bibinu u postýlky a u toho kojila Viktora, připadala jako king 🙂 A časem jsem začala doceňovat přínos druhého miminka do domácnosti.

1) Najednou je doma živo. Vyjde najevo, že první dítě je vlastně ve světě dospělých strašně osamocené. Je to trošku takové domácí zvířátko, pro rodiče a prarodiče na starost a na hraní. Se dvěma dětmi má domácnost úplně jiný ráz a aspoň pro mě konečně působí jako opravdová rodina 🙂

2) Genetické cvičení. Samozřejmě že teoreticky víte, že každé dítě je jiné, ale dítě vás a vašeho muže pro vás do téhle chvíle bylo jen to jediné. Už víte, v čem je po muži, v čem po vás a v čem po dědečkovi z manželovy strany. S druhým dítětem v praxi uvidíte, že možných kombinací vašich genů je fakt hromada. Je to fascinující, je to inspirativní a pomůže vám to vidět i první dítě s větším nadhledem.

3) Opakování neopakovatelného. Když jsem byla poprvé těhotná a měla miminko, spoustu jsem si toho vlastně nestihla užít. Teď už tuším, co mám kdy čekat, po čem se mi bude stýskat a co uteče nejrychleji. A i když je samozřejmě podruhé spousta věcí jinak, ať už vlivem „provozu“ i se starším, nebo prostě rozdíly jednotlivých těhotenství a dětí, můžu se na to líp připravit a vychutnat si to hezké – asi jako když jdete podruhé do dobré restaurace a už víte, co si tam musíte určitě dát 🙂

4) Trénink trpělivosti a altruismu. U nás rodičů i u prvorozeného. Starší dítě se učí dělit o hračky i o pozornost, což se mu samozřejmě nejdřív nechce. Stálo hodně snahy a diplomacie to Bibině nějak vysvětlit, aby si nepřipadala odstrčená. Eliminovala jsem po příjezdu z porodnice veškeré to pitomé „nekřič a nelítej, vzbudíš miminko“ a „nesahej na něj“, pokud nehrozila opravdová újma typu zalehnutí. Snažila jsem se neříkat „tohle nesmíme / musíme kvůli miminku“, ale ukazovat i jiné důvody, a když už to nešlo, dodat „miminko musí tohle, ale ty taky máš ráda / nemáš ráda / potřebuješ, když…“ Neříkám, že to vyšlo stoprocentně, třeba dodnes nechápe, že jiné lidi může taky něco bolet – dneska bouchala Vikouše přes ruce, kterýma se držel krabice, jako v tom vtipu o tchyni visící z balkonu. Ale minimálně jsem jí ho snad úplně nezhnusila 🙂 jak začal lézt, začala i víc žárlit, kvílet a tahat se s ním o hračky – ale na druhou stranu už ho začala brát taky jako člena rodiny a ne jen tvora typu pejsek, jako ten první půlrok. Zajímá se, jestli ji má Viktorek rád, mazlí se s ním, když pro ni přijdu do školky a Vikouš spí, ptá se, kde je, a doma nás volá hromadně „Maminko a Viktojku!“ A s námi dospělými… U Bibiny jsem měla za spoustu věcí pocit odpovědnosti. Třeba že nesmí v noci brečet, aby se Lvíček vyspal – tehdy to ještě měl tak, že když se v noci probudil, nemohl dlouho usnout, což se teď musel v rámci přežití rychle odnaučit 🙂 Teď když v noci brečí obě děti, musí se prostě o jedno postarat, protože já se rozdvojit nedokážu – a ze mě díky tomu vědomí spadnul stres i v těch ostatních případech. Podobně když jsme měli jenom jedno dítě, nesnášela jsem, když měl homeoffice – dítě, které jsem jindy mohla v pohodě ponechat „volnému hraní“ třeba při přípravě oběda, bylo samozřejmě magicky přitahováno tátou a jeho počítačem, já ho od něj celou dobu odtrhávala a měla nervy na pochodu. Dnes je jasné, že na homeoffice Lvíček nic neudělá, takže si ho bere jen v případech, kdy nejde v kanceláři proud a všichni jsou rádi, že místo nohou na stole u „překážky na straně zaměstnavatele“ bude moct pracovat aspoň trochu.

A nevýhody? Jedna veliká – máme oba pocit, že se ani jednomu dítěti nestíháme věnovat tak, jak bychom chtěli a jak by si zasloužili. Jenomže třeba u Vikouše, který roste trochu jako dříví v lese, se to vůbec neprojevuje: lézt začal stejně jako B., možná o něco dřív, do kleku a stoje se začal vytahovat taky dřív a v neděli řekl dvakrát zcela srozumitelné PAPA, když viděl jídlo, které chtěl (jednou přesnídávku v lednici, podruhé banán u Lvíčka). Plus když si někde blízko něj hraje Bibi, bývá zcela v klidu a spokojen, dokud tedy neodejde jinam nebo ho naopak nepřijde masakrovat. Ale pak přijdou dny jako poslední středa, kdy Bibina lehne s horečkou v den, kdy byl Vikouš na očkování (a to, jak už víme, nesnáší moc dobře) a mně bylo strašně líto, že nemůžu být s oběma dětmi, když jim není dobře. I z toho důvodu už bych třetí dítě nechtěla, a to i když vím, že později ty starší zblajznou instituce. I tak je mezi ně potřeba rozdělit aspoň ten zbylý čas a čas je to jediné, čeho máme všichni přísně limitované množství.

Nedostatek času se samozřejmě týká i času na odpočinek, práci, koníčky, domácnost i na sebe navzájem, ale tam vím, že se to razantně zlepšuje po tom roce – roce a půl, když dítě začne chodit, samo se nají, zvýší se počet způsobů, jak ho zabavit, a taky se stane hlídatelnějším. Takže – už jen necelý rok, a když přežijem tuhle zimu, přežijeme už snad všechno 😀