Proč jsem ráda, že mám dvě děti

Pro Vanilku, Kusance a další druhotěhotné, které si nejsou úplně jisté, co je čeká 🙂

Než jsem poprvé otěhotněla, tikaly mi biologické hodiny už dost nahlas. V podstatě jsem jen čekala, než bude vhodná situace, a doufala, že ještě budu v dostatečné kondici a přiměřeně plodná. Očekávání se vcelku naplnila, otěhotněla jsem prakticky hned a nevzpomínám si na zásadní obtíže během těhotenství. Připadala jsem si krásná, schopná a šťastná.

Rozhodnutí o druhém „projektu potomek“ bylo mnohem pragmatičtější: věděli jsme, že bychom chtěli dvě děti, a nechtěli jsme to zbytečně protahovat (měla jsem psychologickou hranici, že bych chtěla odrodit dřív než moje maminka, která mě měla v necelých 35 – podruhé jsem rodila v necelých 33). Takže koblihovi jsme dali volný průchod, když bylo Bibině cca rok a půl a já začala mít pocit, že bych se vedle ní zvládla věnovat i nějakému jinému dítěti, aniž bych z toho vylučovala maggi v kostkách.

Když se narodil, užívala jsem si především to, že tohle všechno je už naposled. Porodní bolesti. Šití. Šestinedělní disciplina „vis na prsu“. Pomalu (opravdu poměrně hodně pomalu) mě začal odměňovat: poprvé se usmál až skoro ve dvou měsících, pořád dost řval a přes den čím dál míň spal. Ale na rozdíl od Brigitky, u které jsem byla v šestinedělí ze všeho vyplesknutá a ještě určitě celý první rok na nervy, jsem tady byla klidná. Tak nějak nad věcí. Možná to částečně způsobily hormony, ale z větší části určitě moje zkušenost, že dříve či později u zdravého dítěte přejde všechno. Po prvním týdnu to bude lepší. Po šestinedělí to bude lepší. Po třech měsících to bude lepší… A bylo. Navíc jsem si ve chvílích, kdy jsem uspávala Bibinu u postýlky a u toho kojila Viktora, připadala jako king 🙂 A časem jsem začala doceňovat přínos druhého miminka do domácnosti.

1) Najednou je doma živo. Vyjde najevo, že první dítě je vlastně ve světě dospělých strašně osamocené. Je to trošku takové domácí zvířátko, pro rodiče a prarodiče na starost a na hraní. Se dvěma dětmi má domácnost úplně jiný ráz a aspoň pro mě konečně působí jako opravdová rodina 🙂

2) Genetické cvičení. Samozřejmě že teoreticky víte, že každé dítě je jiné, ale dítě vás a vašeho muže pro vás do téhle chvíle bylo jen to jediné. Už víte, v čem je po muži, v čem po vás a v čem po dědečkovi z manželovy strany. S druhým dítětem v praxi uvidíte, že možných kombinací vašich genů je fakt hromada. Je to fascinující, je to inspirativní a pomůže vám to vidět i první dítě s větším nadhledem.

3) Opakování neopakovatelného. Když jsem byla poprvé těhotná a měla miminko, spoustu jsem si toho vlastně nestihla užít. Teď už tuším, co mám kdy čekat, po čem se mi bude stýskat a co uteče nejrychleji. A i když je samozřejmě podruhé spousta věcí jinak, ať už vlivem „provozu“ i se starším, nebo prostě rozdíly jednotlivých těhotenství a dětí, můžu se na to líp připravit a vychutnat si to hezké – asi jako když jdete podruhé do dobré restaurace a už víte, co si tam musíte určitě dát 🙂

4) Trénink trpělivosti a altruismu. U nás rodičů i u prvorozeného. Starší dítě se učí dělit o hračky i o pozornost, což se mu samozřejmě nejdřív nechce. Stálo hodně snahy a diplomacie to Bibině nějak vysvětlit, aby si nepřipadala odstrčená. Eliminovala jsem po příjezdu z porodnice veškeré to pitomé „nekřič a nelítej, vzbudíš miminko“ a „nesahej na něj“, pokud nehrozila opravdová újma typu zalehnutí. Snažila jsem se neříkat „tohle nesmíme / musíme kvůli miminku“, ale ukazovat i jiné důvody, a když už to nešlo, dodat „miminko musí tohle, ale ty taky máš ráda / nemáš ráda / potřebuješ, když…“ Neříkám, že to vyšlo stoprocentně, třeba dodnes nechápe, že jiné lidi může taky něco bolet – dneska bouchala Vikouše přes ruce, kterýma se držel krabice, jako v tom vtipu o tchyni visící z balkonu. Ale minimálně jsem jí ho snad úplně nezhnusila 🙂 jak začal lézt, začala i víc žárlit, kvílet a tahat se s ním o hračky – ale na druhou stranu už ho začala brát taky jako člena rodiny a ne jen tvora typu pejsek, jako ten první půlrok. Zajímá se, jestli ji má Viktorek rád, mazlí se s ním, když pro ni přijdu do školky a Vikouš spí, ptá se, kde je, a doma nás volá hromadně „Maminko a Viktojku!“ A s námi dospělými… U Bibiny jsem měla za spoustu věcí pocit odpovědnosti. Třeba že nesmí v noci brečet, aby se Lvíček vyspal – tehdy to ještě měl tak, že když se v noci probudil, nemohl dlouho usnout, což se teď musel v rámci přežití rychle odnaučit 🙂 Teď když v noci brečí obě děti, musí se prostě o jedno postarat, protože já se rozdvojit nedokážu – a ze mě díky tomu vědomí spadnul stres i v těch ostatních případech. Podobně když jsme měli jenom jedno dítě, nesnášela jsem, když měl homeoffice – dítě, které jsem jindy mohla v pohodě ponechat „volnému hraní“ třeba při přípravě oběda, bylo samozřejmě magicky přitahováno tátou a jeho počítačem, já ho od něj celou dobu odtrhávala a měla nervy na pochodu. Dnes je jasné, že na homeoffice Lvíček nic neudělá, takže si ho bere jen v případech, kdy nejde v kanceláři proud a všichni jsou rádi, že místo nohou na stole u „překážky na straně zaměstnavatele“ bude moct pracovat aspoň trochu.

A nevýhody? Jedna veliká – máme oba pocit, že se ani jednomu dítěti nestíháme věnovat tak, jak bychom chtěli a jak by si zasloužili. Jenomže třeba u Vikouše, který roste trochu jako dříví v lese, se to vůbec neprojevuje: lézt začal stejně jako B., možná o něco dřív, do kleku a stoje se začal vytahovat taky dřív a v neděli řekl dvakrát zcela srozumitelné PAPA, když viděl jídlo, které chtěl (jednou přesnídávku v lednici, podruhé banán u Lvíčka). Plus když si někde blízko něj hraje Bibi, bývá zcela v klidu a spokojen, dokud tedy neodejde jinam nebo ho naopak nepřijde masakrovat. Ale pak přijdou dny jako poslední středa, kdy Bibina lehne s horečkou v den, kdy byl Vikouš na očkování (a to, jak už víme, nesnáší moc dobře) a mně bylo strašně líto, že nemůžu být s oběma dětmi, když jim není dobře. I z toho důvodu už bych třetí dítě nechtěla, a to i když vím, že později ty starší zblajznou instituce. I tak je mezi ně potřeba rozdělit aspoň ten zbylý čas a čas je to jediné, čeho máme všichni přísně limitované množství.

Nedostatek času se samozřejmě týká i času na odpočinek, práci, koníčky, domácnost i na sebe navzájem, ale tam vím, že se to razantně zlepšuje po tom roce – roce a půl, když dítě začne chodit, samo se nají, zvýší se počet způsobů, jak ho zabavit, a taky se stane hlídatelnějším. Takže – už jen necelý rok, a když přežijem tuhle zimu, přežijeme už snad všechno 😀

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

20 komentářů u “Proč jsem ráda, že mám dvě děti

    • O to právě už extra moc nestojím, myslím, že jsem na maximu svých možností 😀 jakože jasně, nějak by se to zvládlo, ale u vědomýho rozhodování tohohle typu už ze svýho pohledu nevidím moc velkej benefit 🙂

  1. moc děkuji za super článek… tento si musí přečíst i můj manžel, který druhé dítko (pět a půl měsíce po prvním porodu – náročném) už odmítá… doufám, že ho nakonec s našim malým Čmeláčkem časem přemluvíme na sestřičku či bratříčka… 🙂 Mějte se moc hezky a ať se vám jen daří!!! 🙂

    • Popravdě, po pěti a půl měsících se mu ani moc nedivím 🙂 tou dobou jsem sice tak nějak tušila, že ještě jedno chtít budu, ale bylo to rozhodně hodně zasuté, vážně jsem se tím začala zaobírat až tak někdy kolem roku starší… a v roce a tři čtvrtě jí začaly takové vzdory, že L. tvrdil, že kdyby to byl věděl, ještě by s tím druhým počkal – ale už to jaksi nešlo 😉 takže držím palce s vychytáním vhodného termínu 😀 a díky za přání!

  2. Velmi pekne napsano. Dekuji za potvrzeni toho, ze jedno dite je ve svete dospelych velmi osamocene. Mela jsem ten pocit, ale nikdy tu zkusenost 🙂

    • Chápu 🙂 jo, je to tak, sama mám tu zkušenost z vlastního dětství a B. už na to bývala měla náběh taky – jsem ráda, že se tomu vyhne. Už teď je hrozně dojemný ten jejich vztah pozorovat, jak jsem neměla sourozence, nikdy jsem si to dost neuměla představit. Někdy se kopou a štípou a tahaj a brečej, ale když se mazlej, můžu se rozplynout 🙂

      • Já měla taky i tu zkušenost – a dodnes sivzpomínám na svoji imaginární starší ségru z dětství (hrála jsem si s ní a dokonce s ní mluvila nahlas – dokud jsem se nevyděsila, že na mě divně koukají rodiče, nebo třeba sousedi na zahradě.) Přesto jsem byla cca do roku Pižmura přesvědčená, že zůstane sám – o půl roku později jsme to přehodnotili, že naopak nesmí zůstat sám. To když si jednou tak smutně posunoval mašinkou po kojejích…Ačkoliv se oprávněně domnívám, že by dal mnohdy cokoliv, aby měl klid na osamocené hraní s vláčky, tak ji má i strašně rád. Třetí, čtvrté se ukazuje tak maximálně ve snech, když se vzbudím zpocená hrůzou. A vzhledem k prostorovým možnostem nás snad už ani nenapadne, jak by bylo fajn mít jich fakt smečku.

        • Jo, taky mívám noční můry o dvojčatech a podobných záležitostech 😀 poslední dobou to dokonce přebilo moji oblíbenou noční můru o tom, že je Štědrý den a já nemám žádné dárky, popřípadě suroviny na večeři 😀

  3. Super článek, perfektně hraje do noty mým těhotenským hormonům 😉 a už se strašně těším, až budou ti moji dva rarášci spolu. No, my to vzali vážně hopem, protože pokud vydržíme (jakože těhotenské komplikace se mě stále drží), věkový rozdíl bude pouhých 16 měsíců. I na fotkách Tvých dětí je vidět, že se mají rádi, a myslím, že si spolu čím dál víc vyhrají.

    • Uf, to bude první rok asi hodně velký nářez, ale stejně držím palce – zase by mohli být opravdu velcí parťáci 🙂 a díky, taky doufám, aktuálně už jenom potřebuju, aby B. pochopila, že do bráchy (ani jiných lidí) se fakt nekope…

  4. asi sepíšu proč mě mrzí, že nemám čtyři 🙂
    samotné dítě v dospělym světě je strašně výstižný, a mě někdy mrzí jak je Jáchym samostatnej a „dospěláckej“, protože spoustu věcí neměl kde okoukat, nadruhou stranu neokoukal ani žádnej vzdor, vztek a podobný lahůdky

    • Sepiš, to si teda ráda přečtu, já mám pocit, že bych nedala fakt už ani tři 😀 ale není ještě všem dnům konec, ne? 😉

      • dala, s každym kusem je to jednodušší 🙂 bohužel už je asi všem dnum konec, náš vztah by už další dítě zcela bez nadsázky nepřežil, ale pořád si hýčkám myšlenku, že jsem ještě mládě a do třiceti relativně daleko 😉

        • Chápu, náš s největší pravděpodobností ani to třetí. A my, co už na třicítku čumíme z opačný strany, máme tuplem jasno 😀

  5. Ještě bych dodala bod, jak moc se díky dvoudětnosti učím i spoustu věcí sama o sobě. Například my nikdy nedošlo jaký jsem nervák a jak moc potřebuju aspoň hodinku v klidu a tichu.
    U prvního mi všechno přišlo téměř magické. První zoubek, lezení… A po druhém porodu jsem najednou potkala úplně jiné a skvělé samostatné dítko.
    Je jen škoda, že si s druhým nemůžu tolik hrát a blbnout. Kvůli žárlení staršího, takže neustále na mě vysí oba pidižvíci.
    Pravdou ale je, že vidět je si spolu hrát a mazlit se je snad ta největší odměna jaké se nám mohlo dostat.
    K rvaní, to je prý teprve začátek! Eli tuhle Fandu opět kousl do prstu, protože se držel gauče, který byl pro tu chvíli pirátská loď na útěku.

  6. Díky moc. Je to pozitivní, ale zároveň upřímné a reálné. Musím říct, že mé obavy jsou čím dál menší. Asi je to přirozené. Ještě občas mě chytá záchvat nostalgie, že u Motýlka něco prošvihnu, a taky že na jeho brášku nebudu mít tolik času, jako jsem měla na něj. Ale už víc věřím tomu, že to bude kompenzované bohatším rodinným životem a zážitky, které bychom s jedním dítětem neměłi.

Napsat komentář: quanti Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.