Lvíčkovu firmu před časem koupila velká korporace. Od té doby poměrně často chodí domů rozčarován politikařením, salámismem a podobnými typickými projevy práce v korporátu. Nejhorší ovšem je, že si tyhle manýry zcela sama od sebe osvojuje Brigule. Ta argumentace, ta odůvodnění… Několik příkladů:
- Dostane toust se šunkou. Sní šunku. Nahlas se podiví: „Kde je ta šunka?“
- „Jdi do pokojíčku. Slyšíš, Bibi? Jdi do pokojíčku. Jdi do pokojíčku.“ „Mám jít do pokojíčku?“
- https://twitter.com/pidizvina/status/659383458142265344
Nesouvisející bonus: o něčem se s L. bavíme a já konstatuju, že to jsem kupovala v Lidlu. Dítě zastříhá ušima: „Já chci taky něco k jídlu!“
Že by tyhle frky měl Přemek ode mě, protože když nejsem na rodičáku, taky pracuju pro korporát?:oD
Frky ale dost dobrý!
Anebo to mají vrozený a korporát to pak jen vytáhne na světlo… 😀 ale občas by člověk zaplakal, co?
Myslím, že je to je vrozený soubor špatných vlastností, které v korporátu padnou na úrodnou půdu:)) Taky mi korporát přišel na mysl, když mě minulý týden Žmur odchytil „že si musíme promluvit“ a hlavně, když se má o něco dělit s konkurenčním oddělením Čičman. „Mohl bys rozdělit tu housku prosím?“ (opatrně udroluje kousek o velikosti sousta pro labutě a vybírá z toho oblíbená dýňová semínka). „Ona je ještě malá a mohla by si to strčit do nosu víš…“ Nebo ji ve vaně dává napít z kelímku vodu s pěnou, ve které se koupou: „Tys říkala, že se to nemám pít, aby mi nebylo špatně, ale ona už má třetí a směje se…“
Skvostné! Nemohlo mi to nepřipomenout Betty MacDonaldovou:
Když mi bylo pouhých několik měsíců, bábinka, matka mého otce, která s námi vždycky bydlela, poslala Mary do kuchyně požádat kuchařku, aby mi poslala trochu vody na napití. Mary se ve vteřině vrátila s pohárkem na čištění zubů, do poloviny na- plněným vodou. Bábinka pojala podezření a tázala se Mary, odkud má vodu. „Ze záchodu,“ řekla Mary. Babi řekla: „Mary Bardová, jsi ošklivá holčička.“ Mary ukázala na mne, jak se usmívám a natahuji ručičky po skleničce, a řekla: „Nejsem ošklivá, babičko, vidíš, že to chce. Vždycky jí to dáváme.“
:))) Vždycky ji dáváme. Skvělý
Ona celá ta (troj)knížka Co život dal a vzal. Dneska by mě možná už trochu rušil naivistický styl psaní a dost mizerný český (socialistický) překlad, ale jinak je to taková moje studnice životního optimismu. Třetí část, Dusím se ve vlastní šťávě, si schovávám na pubertu dětí, i když její zážitky jsou už sedmdesát let staré 😀