Ježiši dokristapána aneb Co vy to máte za děti

Vánoce profrčely jako Pendolino provinční zastávkou a já mám pocit, že jsem se nezastavila. Popravdě řečeno je Lvíček už dva týdny doma a já jediné, co pozoruju, je, že jsem teda zvládla dopřipravit Vánoce. Jakžtakž. Linecká kolečka jako maličkost pro učitelky jsem upekla dvě s dírou a dvě bez díry 21., kdy šla Bibina naposled do školky, asi dvacet minut předtím, než jsem ji vyrazila vyzvednout, a zbytek až někdy ve středu. Kromě nich byly jen perníčky a pár smutných kokosek ze zbylého bílku. Veškeré dárky balil L., já ty pro něho na Štědrý den dopoledne. Třiadvacátého večer jsem vyprala poslední pračku, abych si vyprázdnila koš na prádlo a mohla sklidit sušák aspoň přes svátky, pětadvacátého byl ten koš už zase plný. Ale je mi jasné, že tím vás nedojmu, zvlášť vás dvou- a vícedětné. Tímto se taky omlouvám, že jsem přes Vánoce úplně vypnula a neodpovídala ani na komentáře. Na fotkách se pracuje, ale jen co skončila etapa oslav (24. nadílka, 25. jedni praprarodiče, 26. moje máma, 27. druhá prababička a na 28., aby se nám nezkrátily žíly, jsme si domluvili večeři s kamarády a tudíž bylo potřeba byt napiglovat kvůli hlídacím prarodičům), vyplouvají z mlh budoucnosti další projekty, které chceme do konce L. dovolené stihnout. Například vyklizení komory a smontování polic na její druhou stěnu. Vzhledem k tomu, že do komory se v rámci Potěmkina nainstaloval předvánoční bordel povrchový bordel z celého bytu do výše pasu, to bude nejspíš celkem challenge (čeká nás zítra). Neměla jsem šanci vyfotit pohromadě ani dárky. Nějak se všechno samo od sebe rozebíhá, zašantročuje, zbordelizovává a rozbíjí.

Nejspíš asi nedokážu posbírat ani polovinu toho, co bych chtěla napsat. Mám aktuálně pocit, že už nikdy nebudu mít něco jako volný čas, i když vím, že ta nejhorší miminobatolecí fáze by neměla trvat delší dobu než dalších 8-12 měsíců. Děti poslední dobou usínají a spí většinou celkem mizerně, takže někdy se z uspávacího kolotoče dostanu až kolem desáté a abych vůbec dokázala přepnout na usínací mód, hodím do sebe u čištění mezizubních prostor a nějakého pitomého videa na televizi půl skleničky vína, osprchuju se a jdu spát. Takhle se z rodičů stávají alkoholici. (Dneska šel koblih spát v půl deváté, zatím se nevzbudil a Briguli uspával Lvíček, já uklízím kuchyň a hlídám perník v troubě a mám prostoj, protože čekám na dopečení a až domyje myčka, abych ji mohla naládovat znova. Ne že bych nemohla dělat něco užitečnějšího, řve tu na mě například koš prádla na složení a taky bych si mohla jít umýt hlavu, ale mám dojem, že potřebuju nějakou duševní hygienu.)

Jak jsem psala, včera byla večeře s kamarády v bubenečské Stejkárně, přesně po roce od té předchozí, v téměř stejné sestavě, a jako tradici to považuju za vynikající. Dvakrát do stejné hospody ovšem nevstoupíš, a tak i letos bylo několik změn. Nedorazili spity a Liskin. Nebyla jsem těhotná. Nemrzlo a nenarazila jsem si páteř při uklouznutí na ledu. Nebyli jsme předtím na procházce Stromovkou, jelikož tam nesvítily lampy. Místo toho jsme se šli projít po Bubenči a jak se mi před rokem líbila, tentokrát mi přišla neuvěřitelně hnusná. A taky jsem loni ostatním víc záviděla, třeba cestování, a Štěpánovi, který kdysi doporučil Lvíčka do Googlu, práci v dobré firmě v anglicky mluvící zemi. Ani tehdy bych s ním sice neměnila, ale přišlo mi to super. Tentokrát mi to přijde sice taky super – ale jenom pro něj. Chtěla bych se fakt usadit někde tady. Už jsem zas zpeciválovitěla.

A zásadní změna byla, že jsme se museli pakovat ještě před dezertem, protože nám po dvou hodinách zavolali tchánovci, že Vikouš už půl hodiny setrvale řve. Když jsme za další půl hodinu zakvíleli pneumatikami před barákem, zrovna ho po hodině řvaní a nošení konečně ukolébali do spánku. Chtěl kojit, flašku si nevzal. Závislost na prsu mě začíná deptat i z jiných důvodů než večerní hlídatelnosti a po novém roce se chystám nakoupit nové savičky (6m+) a začít s tréninkem na lahev. Jako malý z ní pil docela ochotně, pokud nic jiného nebylo, ale posledních pár měsíců je to hydra největší. Já mu rozumím, že ho to uklidňuje, ale jednak by ho to nemuselo uklidňovat xkrát za noc, jednak zoubky už docela řežou a navíc poslední dobou ne a ne u toho vydržet vleže a kojit stojící (popř. v posteli klečící) dítě fakt nehodlám. Bibina se přesně v tomhle věku odstavila, u kobliha to myslím zdaleka nehrozí.

Tchán s tchyní si tak na vlastní kůži vyzkoušeli, jak dokáže být koblih urputnej, což jsme si ověřili i my den předtím na procházce. Varovala jsem Lvíčka, že ještě není unavený, prý „no tak co, se projdeme s kočárkem a bude koukat“. Nekoukal. V žádné pozici, v sedě, pololehu ani vkleče. Bibina v tomhle věku taky nevydržela ležet ani sedět, ovšem brala vystupování jako hru a legraci, zatímco Vikouš řval, jako když ho na nože berou, a chtěl jen do náruče. Nakonec jsme rezignovali, uprostřed asfaltky (to naštěstí byl ještě teplý den) ho položili na zem, nechali ho chvíli se tam popelit a potom už nastoupil do kočáru relativně ochotně. „Co vy to máte za děti,“ pravila tchyně, když jí to Lvíček do telefonu líčil.

Žumrláky máme.

(Ježiši dokristapána je hláška Brigule, což si vydestilovala z našich občasných kleteb a my to okamžitě převzali. Druhá oblíbená je „do prkýnka dobovýho“.)

PS: Štěpán se nás ptal, proč jsme si proboha nedávali pozor (jeho specifický humor) a proč to s těma dětma vlastně děláme. Musela jsem mu odpovědět, že přes všechny problémy je s dětma ohromná sranda a máme je rádi. Tož tak. Ale období půl roku až rok a půl jsme vždycky věděli, že bude šílený…

Příspěvek byl publikován v rubrice Pidižvíci, Tak všelijak a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u “Ježiši dokristapána aneb Co vy to máte za děti

    • Jo jo, já už vyprávím čistou nulu, Lvíček se ještě občas pokusí 😀 ale v tomhle případě mi to přišlo spíš pozitivní, jako že uznali, že to fakt nemáme lehké 🙂

  1. Co je to žumrlák?:) A kluci mají ke kojení, potažmo prsu fakt asi jiný postoj. Bohužel nemám žádnou uklidňovací story, kromě té, že Žmur po otestování cca 10 druhů různých saviček a flašek skončil sice bez prsu, ale byla to cesta trnitá a končila v 15m rovnou u hrníčku s dvěma uchama. Nějak byl proti těm náhražkám vysazenej, oproti přezíravé Čičman, která se flašky chytila náhodou a okamžitě mě poslala s kojením do háje, jak se to píše jako výtka na všech prolaktačních webech…

    • Ehh, já se zapomněla, žumrlák, žumrlína a žumrděti je čistě náš rodinný (vznikl tak nějak onomatopoicky) termín pro… no, zloprcky 🙂 fonetická podobnost se Žmurem je (doufám!) čistě náhodná 🙂

      Patnáct měsíců… Buééé. Brigule disciplinovaně devět měsíců vzorně kombinovala a v 10m se ze dne na den odstavila. Tentokrát předpokládám výrazně dramatičtější průběh…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *