Máme děti komedianty. Hromadu toho dávám na Twitter, ale spousta mi toho ještě zbývá, v Keepu mám celý seznam především Bibininých hlášek. Možná se tím ještě během dneška prokoušu, ale zatím úlovky čistě z posledního týdne…

Brigule je strašná herečka. To jsme věděli vždycky. Ale když asi čtrnáct dní předstírala, že se bojí vodního víru (pletla si ho s výrem a někdy s netopýrem), přes všechno vysvětlování jsme mysleli, že se prostě šprajcla – nechtěla se sprchovat a koupat už vůbec ne. Nakonec ale jednou při vyndavání z vany neuhlídala smích a my zjistili, že to celé byla habaďůra. Korunu tomu nasadila, když jsme si to vysvětlovali:
„My jsme si mysleli, že se bojíš vodního víru!“
„A proč?!“

Střídali jsme se jednou „na vartě“ u dětí v pokojíčku, L. odešel, minuly asi dvě vteřiny, než jsem přišla já a vidím, že má Vikouš v puse asi dvoucentimetrové gumové zvířátko. Brigule si nevzrušeně s něčím hrála – většinou spustí hysterák, když si hraje s nějakou její hračkou. Zabavila jsem sousto a promlouvala jí do duše: „Musíš nás zavolat, když si Vikouš bere zvířátka!“ Bibina nezvedla hlavu od své hračky a stoicky utrousila „Haló!“

Při usínání: „Tatínku, já si chci hrát s ušima… Děkuju.“

Jednou po obědě měla jako dezert Pinguí, skončila s ním asi ve 3/4 a prohlásila, že už nebude, tak jsem ji zahnala umýt si ruce. Mezitím jsem sklidila nádobí a protože jsem potřebovala trochu nakopnout cukrem, milé pingvíčko jsem dojedla. Brigule se po něm po návratu z koupelny ovšem začala shánět. Řekla jsem jí, že má smůlu, protože řekla, že už nebude. To koneckonců byla jednak pravda, jednak to je v souladu s nějakou minimální kulturou stolování, kterou se snažím zuby nehty jakžtakž držet. Pidižvína ale rychle pochopila, o co tady jde, a v okamžiku mě opovržlivě odsoudila: „Maminka mi to UKRADLA!“

A naposled – reklama je mocná čarodějka. Nevím, jestli ji viděla u prarodičů, u nás fakt ne a ani jsme jí nikdy nevyprávěli o Santa Clausovi – Bibina taky říká všem červeným fousatým dědulům Mikuláš. „Co je napsaný na tý skleničce?“ domáhala se teď ale přečtení. „Coca-Cola.“ „Ahá! Tu ti přivezl Santa Claus!“ 😮

Vikoslav ovšem taky nezůstává pozadu. Platí, že je popelnice a sní nebo vypije prakticky všechno – kromě umělého mléka z flašky, což mě dost ničí, protože se tak stává večer nehlídatelným, na svém kojení prostě trvá. Tak se taky stalo, že si náš mazlíček líznul Napoleona, protože Lvíček mu z legrace nabídnul skleničku a Vikouš se nenechal pobízet. Lvíček pak jen stál a v šoku opakoval: „Já myslel, že ho to bude štípat v nose!“ Nope.

A naposledy mě odrovnal před pár dny v noci. Jsem líná to znova vypisovat, tak to zkopíruju z klubu dětských perel na nyxu…

Vždycky jsem předpokládala, že druhorozený chlapeček bude mluvit později než naše prvorozená kecka, ale desetiměsíčního Vikouše zjevně slovní komunikace baví a už umí asi čtyři nebo pět slov (z nichž polovina se týká jídla :D). S tříletou na sebe děláme dost často „baf“ zpoza rohu nebo s odklopením peřiny, i směrem k němu, takže dobře chápe, co to znamená. Dneska vstával na kojení někdy před pátou. Měl mléko z jednoho prsu a když jsem vstávala a přerovnávala nás, abych mu mohla dát z druhého, naprosto zřetelně do tmy a ticha pronesl BAF.