Minulou neděli jsme si pořídili sonický kartáček. Lvíček z něj byl nadšený od začátku, já prvních pár použití myslela, že to nedám – ale teď ho miluju taky. Mám pocit, že mi hodně pomáhá s jedním zubem, v kterém mám fakt velikánskou výplň a pod nímž se mi mají tendenci dělat záněty dásně. FTR je to Philips Sonicare, nějaký základní model, jedno tělo, na kterém máme každý svou výměnnou hlavici. Bibině vštěpujeme, že kartáčky se nepůjčují, takže když mě viděla s tím, co považovala za tátův kartáček, investigovala: „Ty sis to pučila…?!“

Helenka si stěžovala, že nedělní přehledy nejsou v neděli, že je zvyklá si prohlížet fotky v pondělí ráno před prací. Puffin zas chtěla delší popisky. Tak já se zkusím (zkouším) pochlapit.

Vikouš čím dál častěji opakuje „táta“ i na věci a lidi, kteří zcela evidentně táta nejsou. Poslední dobou to doprovází i nataženým prstem, takže jsem si odvodila, že „táta“ je prostě… ukazovací zájmeno. Něco jako „toto“. Taky strašně často a rád vrtí hlavou, ale někdy v absolutně neadekvátních situacích (nene to neznamená ani náhodou), třeba když chce ještě jídlo. K domluvě s ním je zatím dost daleko, ale roste. Roste valem. Vyleze na gauč i na postel, a co je důležitější, taky pozadu celkem bezpečně sleze. Dneska se vyškrábal na Bibinčino Jitro, usadil se tam a najedl se. Budeme muset akutně koupit druhé a zbavit se toho polského polstrovaného krámu, který jsme ale kupovali s vědomím, že to bude tak na půl až tři čtvrtě roku. Jen mám trochu dilema ohledně barvy, protože do toho bílého laku se tak strašně lehce dělají díry…

Dneska zas dopolední procházka na Řepy, když B spala u prarodičů. Ti ji přivezli autobusem a od autobusu ji přinesl tchán v náručí, protože usnula. Svěřovali se nám pak, jak jsou vždycky smutní, když odjede… ona je s nimi ráda a my s ní sice taky moc rádi trávíme čas (občas je to i trochu přetahovaná, kdy bychom ji o jednom víkendu chtěli pro sebe všichni), ale zároveň si rádi užijeme i trochu volnější den nebo den a půl, když tam jednou nebo dvakrát za měsíc odjede. A třeba jednou přijde den, kdy je tam dáme oba – ani se neodvažuju snít 😀

Fotky tady.

Poznámka pod čarou: jelikož Brigule spala a Vikouš spal dvakrát, což se u obou nestalo už asi čtrnáct dní, šli dnes spát menší zloprcek asi ve čtvrt na deset a větší zloprcek v deset. Tohle už znova nesmíme dopustit. A chci vidět zejtra to vstávání do školky…