Co jsme všechno nestihli (41. týden)

Jít podruhé do herny, kam jsem někdy začátkem září optimisticky nakoupila poukazy pro čtyři děti s platností do 16. října. S tím, že budou podzimní plískanice a budeme o volných pondělcích rádi, když se budeme mít kam upíchnout. Šílený řetěz nemocí a „minulej-tejden-byla-nemocná-a-příští-týden-bude-možná-nemocná-tak-ať-radši-odpočívá“ měl za důsledek, že jeden ze čtyř jsem uplatnila ve čtvrtek jen s Vikoušem, druhý poslala kamarádce a zbylé dva propadly. O osmdesát korun nezchudnu, ale ze společenského hlediska je to otrava. Přišli jsme taky o Signal, kam jsem chtěla tedy asi vyslat jen L s B a to ve čtvrtek nebo v neděli, kdy mělo být relativně nejmíň lidí. Ani jeden večer ale nevyšel, tak možná za rok – s kočárkem bych si absolutně netroufla.

Ale aspoň jsem stihla blog. Ve středu v jedenáct, potom, co ultravýjimečně B usnula v devět (byla doma a přes den nespala) a V něco po půl desáté. Úžasná volná hodina a půl na skleničku vína, posezení s manželem u TBBT a naládování myčky – a tady tohle. Ale uvědomila jsem si, že mám sklony svoje utrpeníčka děsně nafukovat. Pomůže občas se mrknout z nadhledu. Vlastně je mi fajn. Jen když nestíhám *něco*, mám pocit, že selhávám ve všem, a pak propadám panice. Nemá to cenu, ale k tomu si taky musím dojít sama.

Opožděný pozdrav léta: V pátek jsem si objednala iTesco. Když jsem večer rozbalovala pytlík s chlebem, sáhla jsem na vosu. Doteď tam mám oteklý pupenec, i když píchnutí jsem necítila. A dalších asi pět lidí mi nareportovalo výskyt vosy právě v ten den. No vosy nemusím, ale babí léto by mohlo být třeba ještě tenhle a příští víkend!

Říkejte mi přízemní materialista, ale mám děsnou radost z Tchibo setů beanie čepice a šátku pro obě děti. V úterý jsem koupila Vikimu pruhovanou sadu s reflexní hlavou vlka a v neděli dopoledne nechala děti na krku Lvíčkovi a hnala se do metropoláckého Alberta, kde byly na Tchibo stojanu ve slevě – protože na netu už nejsou – ulovit ještě i červenou s kočičkou pro B. Oběma děsně sluší, jsou teplé a praktické… a já jsem klesla natolik, že si ve svém jediném volném čase nejvíc užiju cestu do nákupáku, kde kupuju věci pro děti!!!

Taky se začínám poohlížet po vánočních dárcích (a u B musíme pořešit i narozeniny – na páteční svátek už kromě obalových materiálů a bonbonů do školky máme zařízeno). Něco už mám vymyšleno a v neděli jsem k té Tchibo čepici přibrala ještě i zimní kukly pro oba. Měkkoše. Ať si zvykaj, že život není peříčko a dárky nejsou jen barbíny a vláčky 😉

Vikouš, který se doteď držel, má příšernou rýmu. Pozitivum je, že se naučil smrkat, a výborně; ale na něco to zkrátka pořád nestačí – a každé odsávání ořve a obrečí. Zkoušela jsem to teda jenom třikrát, naštěstí to většinou prodejchá. Vůbec poslední dobou šíleně vyvádí. Při oblíkání, každý kus oblečení je horor. Nakládání do kočárku – když sám nechce, prakticky nelze.

Bibina prožívá nějaký těžký období. Když není po jejím, vzteká se – po svém. Neječí a nepropíná se jako naše batole, ale dupe, nadává nám a používá obraty jako „Chci to! Okamžitě! Rychle! Tak mi to dej!!!“ Je mi z toho trochu smutno, trochu mě to vyčerpává a zmítám se v nejistotě, jestli na ni mám být milejší nebo naopak přísnější (částečně se snažím o obojí). Poprvé v životě přemýšlím, jestli neprozkoumat nějaké výchovné příručky, a doufám, že to přejde. Kolem 3-3,5 byla tak skvělá – a teď ji nepoznávám.

Fotky jsem měla nahrané už v neděli večer, otitulkované v pondělí. A pak zase dětma hozený vidle (v pondělí usnul V až s námi v posteli!!! v půl jedenáctý, včera to nebylo o moc lepší). A dneska ráno Brigule průjem a celý den doma, kdy na mně oba viseli, takže byt vypadá jak pastouška. Ale už jsem zvyklá. Na tu pastoušku teda ne, to je s věkem čím dál horší – tak strašně dobře mi je v uklizeným a tak mizerně, oproti věku do cca pětadvaceti, v bordelu! Ale už se to období šíleného kramaření snad krátí. Snad. Ta starší už je to schopná občas na vyzvání i uklidit. A když vypadám, že ztrácím hlavu, dá dlaně k sobě a upřímně mi poradí: „Udělej Ómmm!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Co týden dal, Pidižvíci a jeho autorem je quanti. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

9 komentářů u “Co jsme všechno nestihli (41. týden)

  1. Vosa v chlebu? To jsou věci! Myslela jsem, že vosy už to dávno zapíchly!
    Se vztekem – přejde. On přijde pak zase jinej vztek, ne že by byl hezčí. Žmur se začal třeba urážet, až po 5. roce. Nehorázně dámičkovsky, fakt se doslova nadnáší. A Čičman nás zase všechny posílá pryč, když ji něco naštve. Nadhled je zlatej, ale mě se ho teda pokaždý držet nedaří a povztekám si s nimi. Mě na to nejvíc funguje Nevýchova Katky Králové – a někdy prostě jen být člověk a pak si přijít podat ruce.

    • Ajaj, mně teda Nevýchova vůbec nesedla. Spoustu prvků z toho používám, ale nikdy jsem nevěřila, že to jde absolutně. Mně doteď fungovala nějaká vlastní intuice a zeptat se sama sebe, co já bych jako dítě v takové situaci potřebovala, teď jsem byla trochu bezradná. Ráno B zase zlobila, že nechce do školky, že už se jí tam nelíbí (jen s vágními důvody) a především se šíleně loudala a nespolupracovala. Lvíčkovi nakonec došla trpělivost, lupnul jí dvě přes legíny – a pak v autě zlatá holčička, smála se, vtipkovala, těšila se do školky, vřele se rozloučila. Je to skoro až alchymie. A není to poprvé, co zabral přístup „budu s tebou jednat jako se sobě rovným, ale když překročíš hranice, dostaneš pár na zadek“. Ona si tak uvědomí, že už to přehnala, a zabrzdí. Žádným mluvením a ani jednáním, kromě zavření do pokojíku, toho většinou nedosáhneme. Oboje (plácnutí i zavírání) mi přijde nedůstojné, pitomé… a funguje to. Teda na B. Samozřejmě vzájemná omluva následně je základ + promluvit si o tom, proč dostala. A ona to vždycky vezme úplně v pohodě – jako kdyby se tím probrala a dostala do normální komunikační polohy, no prostě jako když dáš dospělému při hysteráku facku. Není to snadný…

      • Ona neexistuje žádná univerzální metoda a mě popravdě Katka se svou Nevýchovou střídavě uvádí do pozitivního úžasu a hned na to do vyvrácených bulv. Ale zrovna ten vztek a hledání příčiny/ pochopení u nás fakt funguje příručkově. Pleskat jsem je přestala tak před 2 lety, protože u nás i nevinný pleskanec přes ruku měl za následek neuvěřitelný kolotoč ublíženosti, vysírání a natruc zlobení, že mi to přestalo stát i za tu krátkou úlevu, kdy člověk přestane vyjednávat a začne jednat:) Ale kdyby to u nás fungovalo, neměla bych s tím (čas od času) nějaký závažný morální problém. Vždycky je to o hledání, protože tím, jak rostou, stejně všechno funguje a platí jen v krátkém horizontu:)

    • Vzpomínala jsem na tebe – strávit pár hodin se tam dá, ale určitě nepřicházíš o nic světoborného. Šlapadla a motorky, kuličky, trampolína, prolézačky, kouřem načichlé zdi, zpruzelá obsluha a nejhorší cappuccino na světě 🙂

      • hm, tak na kafe tam nepůjdu:o) Když bude nejhůř, tak tam možná zalezem, ale fakt mě to tam neláká a ty načichlé zdi mě vyložně děsí:o/(

    • Ty máš ještě o jedno dítě a práci navíc, to si zatím vůbec nedokážu představit 🙂 ale holt ta rozpletená šála pro Lvíčka bude možná muset počkat na příští zimu 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *