Aspoň částečně. Nedělám to moc často: většinou jedeme buď všichni někam spolu, nebo si užívám volného času příjemným nerušeným úklidem (což se dvěma dětmi už není tak ironicky, jak by znělo ještě před pár lety).

Ale dneska jsem zažádala o opušťák. Předestřu situaci: v pátek měl Lvíček vánoční večírek, takže jsem vyzvedávala Bibi já. Aby si to užila, přišla jsem už v půl čtvrtý, kdy ještě loudové (B samozřejmě mezi nimi) dojídali svačinu, aby šla domů za světla – týden před zimním slunovratem opravdu challenge 🙂 Kočička měla velkou radost. Až takovou, že jsem zauvažovala, proč ji nevyzvedávám častěji. Pak si při nákupu svačiny „v obchůdku“ vymohla časopis, musela jít seskočit ze zídky, V v kočáru chytil amok a musel taky, pak trval na tom, že pojede na skříňku, a za pár metrů, že nepojede nijak nikam, a já si zas vzpomněla 😀 doma jsme byli za hodinu a to byl ještě poměrně hladký průběh. 
L přijel, když už jsem spala, v noci se po flámování, na které není zvyklý, probudil a asi hodinu nemohl zabrat, a kolem půl sedmé ho probudilo ječící komando. Joo, rodičovské večírky se v domácnostech s předškolními dětmi prostě neodpouštějí. Bylo mi ho líto, ale pak odpoledne odjel sám kupovat světýlka, to se protáhlo na hodinu a půl a mě už zase mohli potomkové umořit. No a dnes dopoledne se chystal vzít V na procházku, ten mu před barákem odmítl dát na cestě z kopečka ruku, upadnul, natloukl si kokos a odmítal jít znova i po ošetření. L se šel tedy projít sám a po návratu se ještě pro jistotu zavřel v pokojíčku a šel kompletovat modely lega. Rozuměla jsem mu. Zlobili opravdu děsně. Ale už jsem toho měla plné kecky.

Tak jsem po obědě vyrazila na kafe. Irské. A nějaké to početní a popsání.

Bylo to boží a děti byly hodné. Zlobit začaly zase přesně ve chvíli, kdy jsem překročila práh bytu. A potom nám to došlo. Oni na mě prostě oba žárlí a soupeří o pozornost. Tušili jsme to už dlouho, ale tenhle víkend – kdy jsme vzhledem k blížící se besídce a Vánocům nenaplánovali žádný výlet – to kulminovalo. Při obědě udělala takovou scénu, když jsme se ji snažili přimět obědvat i něco jiného než kečup, že to vyvrcholilo počuráním. A já myslela, že teď ve čtyřech letech už bude mít trochu rozum… Asi nás čeká ještě hodně velký boj, a já bojuju strašně nerada. Bibi bohužel začíná mít tendence podvádět, lhát a vědomě planě slibovat. Asi to patří i k věku (a školce), ale nemám z toho samozřejmě radost. Budu se jí snažit víc věnovat, dělat si dámské jízdy a tak. Snad se to trochu setřepe.

Mít dvě děti je náročné. 

Fotky tady. Je jich málo, protože holt nebyl žádný výlet… A už zbývá jenom šest dní do Vánoc!

(Plus obří achievement: blog v neděli. To se zase asi dlouho nepodaří :D)